PRO ŽIVOT.

PRO ŽIVOT.
Jak slunce já jsem nechal naděj v své srdce svítit na chvíli, jas minul teď, zas hlava spřádá své staré sny, na které padá stín mohyly. Já díval se zas v dívčí oči, v jich záři doufal šťastný být; ta báj zanikla bez ozvěny, čekáním dlouhým unavený jde spat můj cit. Můj duch nad pustou žití stepí ční jak v podzimních mlhách věž, leč myšlének dav, zpěvní ptáci, se zvolna s její římsy ztrácí, spat snad jdou též. 138 Nač opakovat staré stesky? Co platno klnout osudu? Já s písní přišel k světa dveřím, teď lhostejně stín chladný měřím svých přeludů. A ten mi roste nade hlavou, s ním v jedno srůstá i svět sám, šum vlny i pták na haluzi mne volá v línou k hrobu chůzi: je všecko klam! Co zbývá? – Umřít jako jiný, kdo za štěstím se opozdil, a věřit, když i slzy spadnou do rakve mojí na tvář chladnou: že klam to byl! 139