VODOPÁD.

VODOPÁD.
To nádherný moh’ býti vodopád! Měl v mohutný se oblouk vyšinouti a střemhlav dolů sletět blesknou poutí, moh’ srn a jelen pít u jeho pat, a ve výši moh’ kroužit orel vzduchem, kraj celý znít moh’ písně hromným ruchem a cizinec, jenž stavil by zde krok, něm zřel by ve vod var a věčný tok. A zatím proud se třepí, ubožák, ve stružky mezi kapradinou steré, tu zabral se půl do opuky šeré, a sotva z něho napije se pták; ba sotva za motýlem v honu včela nad pěnou jeho v letu zabzučela, skryt mechem pod ním dál se zarývá, jen pláčem slzí skálu polívá. 82 Kdo kolem jde, ten se tu nestaví, těch málo, kteří zahledí se v mžiku do řas a trávy, drobných do krápníků, jež tvoří v mechu zdroj ten slzavý; náhodou básník prameny ty spící na srdci matky země zpívající ve věčně smavém, svěžím lupení jen uslyší a nejlíp ocení. PročProč, ptáte se? On srovnává své žití s tím proudem; to, co jest a co moh’ býti. 83