BALLADA KAŽDODENNÍ.

BALLADA KAŽDODENNÍ.
V strhaném svitu měsíce před vraty stála babice. Chtěl jsem ji halířem odbýti a kol ní domů projíti. Co mohumohu, dám ti – však mám chvat! – leč dále tahala můj šat. Já nedbal, uzavřel vrat mříž, o patra tři jsem stoupal výš. Já zamk’ se v střed svých milých knih, žil dále v snech a hýřil v nich. Zrak sotva náhodou jsem zved’, u dveří babu zřel jsem hned. 119 Jen do večeře pokoj mít, než v lávu písně stuhne cit, Nežnež slíbám ženu s děckem svým! – Za stolem babu sedět zřím. Jak vždycky smích a hovor zněl, že zde jest, nikdo nevěděl. Zrak její stihal pouze mne, já ptal se: „Zda se přece hne?“ Noc konečně tu plna dum, jak sladko tu se vzdáti snům! I ulehnu a chci juž spát, však babu u lože zřím stát. V mé hledí sny, jich plaší zjev, měmně ssaje mozek, mrazí krev. I vzkřiknu v citů boji zlém: Kdo, příšero, jsi? – Bída jsem! 120