CHCI ŽÍT!

CHCI ŽÍT! LIST PŘÍTELI.
Ty divíš se, že k písni nové se nevzbouzí můj sen a cit? Mám toho dost, co básník sloveslove, a příteli chci prostě žít. Svou brázdu táh’ jsem v světa roli, chtěl, toužil, bil se a byl bit, dnes ku zábavě kohokoli nesáhnu k péru – chci jen žít! Nač vynášet na písně buben, že radosť mám neb že jsem syt? nač hlásat světu: Zas tu duben a jeseň zas? – Já chci jen žít! 98 Nač rozhazovat jiskry světla, když drahá vlasť chce po tmě hnít? Teď na jiných jest, má žeň vzkvetla a potlouklo – dnes chci jen žít! Nač na prknech, svět které značí, za blázna jiným, sobě být? Dnes pro divadlo šašek stačí, jsem pedant k tomu – chci jen žít. Nač otáčet se podle větru a ustavičně pozor mít, co libo Pavlu nebo Petru, co časové? – Chci sobě žít! Nač kritiků všech moudré rady, jež neustanou jedno mlítmlít, a časopisů křik a vády a urážky? – Chci klidně žít! Mám právo na to, zraky zmdlené jen v nitro vlastní obrátit a v knize světa otevřené ne pouze čísti, leč i žít. 99 Mám právo pohroužit se cele ve hvozdů bouř a klasů klid a na rtech úsměv, jas na čele a knihu v ruce sobě žít. A večer, samovar když zpívá, ve dvou neb třech jen hovořit o lásce, která neumdlívá, když vše nás zklame: To zvu žít. O umění, jež v klínu nosí do šera žití hvězdný svit, do vedra jeho kapku rosy a jež nás učí šťastně žít. Tak nechám dny a noci plynout, mé dílo bude jen můj štít, ať jeho los je kvést či zhynout, mně jedno jest, já chci jen žít. Ty egoismem zveš to, brachu? Však zkažený mám apetit, laur z bláta zvedati a prachu – Ne, ať tam leží, já chci žít! 100