CHIMERY.

CHIMERY.
Tak v žití stejném, jednotvárném běhu v té pláni dlouhé, beznadějí spráhlé, se vynoří a táhnou duší náhle, jak průvod maškar po mlčícím sněhu. A ze dna srdce, kde juž stichly vášně, kde popel tlí ze staré, zhaslé touhy; než naděješ se, průvod jejich dlouhý se vynoří vždy divoce a frašně. A ruky obratem juž neznáš sebe, jsi jiný člověk náhle. Kde se vzaly? Jsi zase mlád a svět je tobě malý a rukou hvězd chceš dosáhnout i nebe. A myslíš zase, nechť i stříbra nitka se jako hádě proplétá tvým vlasem: 149 Co? Živ jen jednou, šťasten budu časem a těší dnů tvých podzimní tě kytka. A doufáš, zase dojdu ku přístavu a budu ještě líbat mladá ústa... A průvod divných přeludů těch vzrůstá, jak babím letem obtkají ti hlavu. A nemáš síly strhnout jejich kukli a jako mudrc rozbíti ty hračky a dobře víš, že navrátíš se plačky, neb s nimi by i srdce struny pukly. A prstem Siren na nich v posled hrají tu píseň poslední, ať vítězící to lásky zpěv či smrti! – S bledou lící ty nasloucháš a dech se v tobě tají. A v posled žehnáš chimerám těm ještě a šťastný jsi, když rubáš tvůj z nich spletenspleten, a v illusi své vidíš v lednu květen a v sněhu květů jasmínových deště. A marně šeptáš: Přeludů se zříkám, jsou srostlí s tebou a nechť lžeš si štěstí, 150 máš na dně hořkosť, zbloudění a scestí, ret praví: V přístav! ale duše: Nikam! A žití plyne v jednotvárném běhu, jak v pláni dlouhé spráhlé beznadějí, po které pouze chiméry tvé spějí, jak průvod maškar po mlčícím sněhu. 151