NOREC.

Jaroslav Vrchlický

NOREC.
Juž ke dnu stoup’, svět pod vodou jej klame. Tam světlo, které v hlubině se láme, kol fantastických zjevů reje tvoří, na rybích šupinách tu zlatem hoří, tam rubíny plá, jak sta rudých očí se Medus tykadla a řasy točí, vše plane v duhách, ve prsténcích sličně, jenž v spirálách se třesou ustavičně; i sáhne hloub v ten magický svět vrší, a z této ještě drahokamy prší! Však nahoře to podívaná jiná, při denním světle vše jest shnilá třtina, rmut černý, medus měkká hmota slizká, jež v matném šedu odporně se blýská, a trochu písku se skořepin změtí, s kterými sotva zahrají si děti. [79] Ten zázračný světsvět, chycen jejž má v hrsti, je shnilou travou, štěrkem jen a prstí. Ó básníku, zda jinak se ti děje? Tůň duše tvé se jak tůň moře chvěje, plá, svítí, hoří, míhá se a vzkvétá; však chraň se, obrazy a epitheta v dlaň skutečnosti vložit neúprosnou, hned setřeš pel a svit a barvu rosnou, a zbudou ti jen ošumělá slova. Čím to jen, v písni že jsou zase nová, zas kouzlo staré nití, že v nich kryje se, paprsk v moři, stará poesie? Zda illusí to svatou, všemohoucí? Či proto, norče, cítíš hruď výš tlouci, když moře toho ty se hroužíš ke dnu, že naděj’ na perlu máš – aspoň jednu? 80