RÁD VĚDĚL BYCH...

Jaroslav Vrchlický

RÁD VĚDĚL BYCH...
Rád věděl bych, která to z písní bude, jež na rty lidstva přejde s retů mých, po také práci dědictví jen chudé, jak hustým pralesem by pták se mih’. Do všední snahy, klopotu a shonu jak harfy andělské by povzdech pad’, trám spasný tomu, který volá „tonu“! zdroj žíznícímu v písku pustých lad. Zda bude to as dítě mého smutku, mých bojů, pohrdání černý květ, snů metlice, jíž nedopřán květ skutků, jež tají v sobě pravdy hořký jed? Či poupě růžové, na kterém rosa plá brillantem, jež vpletla v kadeř mou 86 kdys láska, která přijdouc ke mně bosa se přitulila na má ňadra tmou? Kdo najde ji, tu píseň písní mojíchmojích, a v jaké chvíli plesů, strastí, snů? když unaven se zmítá v marných bojích, když loká rozkoš z vášně plamenů? Já nevím. – Ale klidně v mrtvé listí i tuto píseň kladu, květ svých dum, a žehnám tomu, kdo ji bude čístičísti, a ruku jeho vděčně tisknu k rtům. 87