LARGO.

LARGO.
Sežloutlé dopisy a zbledlé podobizny a stužky zmačkané a vlasů prstence, ó smutné, mlčící vy zašlé lásky tryzny, čím jste jen po letech ve dlani milence? Jak vichr prchá čas, rve všecko, sotva nechá list žlutý, stočený mladému vítězi, jenž fialkami zpit a růží věnčen spěchá a znova dobývá si srdce bez mezí. A jako pod sněhem květ sasanky se zdvihá, jak roní petrklíč své zlato v hnědý mech ve třpytných krůpějích, v kterých se slunce míhá, co táhnou nad hvozdy juž čápi v zástupech: Tak nová láska zas ve smutném srdci vzrůstá. Duj, větře naděje! Vše rozmeť vzpomínky! 58 Jim na hrob nasypej své květy, střemcho hustá, ty jaro, svěžími je zasyp lupínky! A jako sedají mladičké sedmikrásky, na řasách rosný svit, si v trávě do věnce. Sem, nové dopisy, sem, zkazky nové lásky, sem, stužky nové zas i vlasů prstence! Ať květe srdce zas! Ať voní, zpívá, hárá, ať slovo hudbou jest, ať v polibky zní smích, cos na dně zbude vždy – tak v nejkrasších dnech jara se tají ve skalách, a tím víc zebe – sníh. 59