ROMANCE.

Jaroslav Vrchlický

ROMANCE.
I. I.
Je možno to, že zazpíval kdes v porostlině pták? Že výš kdy zrak se zadíval, zřel azur a ne mrak?
Je možno to, co na sněti že květ je a ne sníh, a že na srdce poupěti se první motýl mih’? Ach poupě srdce – láska jest a motýl – první sen! Teď nebe ještě plné hvězd, však počkej, přijde den! Však pozor dej, když holý stvol má květů na tisíc! – Jdeť Vesna srdce jednou kol a nevrátí se víc! 53
II. II.
Však vidím, že jsi zaspal přec, když kol šla Vesna snivá, neb v srdce tvého prázdnou klec se nyní jeseň dívá.
Tys nechyt’ ptáka, kolem lít’ a zpíval kouzlaplně: Jak luzný modrých očí svit na ňader bílých vlně! Jak hebký vlas a sladká šíj a ústa řeřáb zralý, číš plesu tělo, jež dí: Pij, nech blaho zrak ti zkalí! Jak útlý pás a nožky vděk sladkými tančí rhytmy, 54 a ona celá paprslek, jenž pad’ v života přítmí! Tys neviděl, tys neslyšel, a uletělo ptáče, a v srdce tvoje vpadl žel, a duše, duše – pláče! 55