ROMANCE.
I.
I.
Je možno to, že zazpíval
kdes v porostlině pták?
Že výš kdy zrak se zadíval,
zřel azur a ne mrak?
Je možno to, co na sněti
že květ je a ne sníh,
a že na srdce poupěti
se první motýl mih’?
Ach poupě srdce – láska jest
a motýl – první sen!
Teď nebe ještě plné hvězd,
však počkej, přijde den!
Však pozor dej, když holý stvol
má květů na tisíc! –
Jdeť Vesna srdce jednou kol
a nevrátí se víc!
53
II.
II.
Však vidím, že jsi zaspal přec,
když kol šla Vesna snivá,
neb v srdce tvého prázdnou klec
se nyní jeseň dívá.
Tys nechyt’ ptáka, kolem lít’
a zpíval kouzlaplně:
Jak luzný modrých očí svit
na ňader bílých vlně!
Jak hebký vlas a sladká šíj
a ústa řeřáb zralý,
číš plesu tělo, jež dí: Pij,
nech blaho zrak ti zkalí!
Jak útlý pás a nožky vděk
sladkými tančí rhytmy,
54
a ona celá paprslek,
jenž pad’ v života přítmí!
Tys neviděl, tys neslyšel,
a uletělo ptáče,
a v srdce tvoje vpadl žel,
a duše, duše – pláče!
55