PODOBIZNA.

Jaroslav Vrchlický

PODOBIZNA.
Ne lesk, ne záře... Byl to svit jen tichý dne podzimního, kdy vzduch tak je vlahý, mhou kdy se lesknou polí dálné líchy. Tak dojaly mne její tiché tahy. Ne smích, ne hovor... Byl to šept jen matnýmatný, jak velký les bys viděl na obzoru bez hnutí v dálce stát, a přece chvatný dech větru rozvlní ho k rozhovoru. Ne smrť, ne život... Ale mezi nimi vždy stejné chvění hluboké a smělé jí hrálo rty, polibky znavenými, jí stálo psáno na tom bledém čele. A její duše v jeseň louka snivá, kde v rose, kdybys hledal i den celý, květ sedmikrásy scuchán jen se skrývá na krajích svých tak divně zkrvavělý. 47