NETOPÝR.

NETOPÝR.
Byl smutný večer, světlo a šer v boji, kdy vrazil netopýr do jizby moji. I letěl slepě jizbou polotmavou, na stěně sed’ si Krista nade hlavou. On symbol tmy sed’ světla ku symbolu, a v moji duši dívali se spolu. Tam poslední boj vřel, juž dokonáno, chci rozhodnout se, nežli vzplane ráno. A sedám, píšu: „Po lásce je veta, v mém srdci pelyněk a bodlák vzkvétá. Je po všem veta, nevím čí to vinou, jste volna lásku najíti si jinou. 67 Vy, prosté dítě, jen jste hrála se mnou, sám nyní chci jít drahou žití temnou. Zde vracím vám ty listy, stužky, růže, jen jednou srdce milovati může!“ Tak, dopsáno, a zved’ jsem hlavu výše, kde host můj rozpjav křídla seděl tiše. Jak v duše taj, jejž před sebou jsem skrýval, by zvědavě a s výčitkou se díval. A jak se díval, jeho oko plálo, a mně se zdálo, že se divě smálo. A pravilo mi: Hrdé, směšné plémě, jež zovete se pány žití, země, Vyvy bojovníky lidskosti se zvete a srdce ženy v bláto zašlapete! Vším dotknuti a vším hned uraženi, myslíte, mimo vás že štěstí není; Žeže středem všeho jste... Já nemoh’ více ten dopsat list, já sklopil zřítelnice. 68 Co psáno, roztrhal jsem v studu, bolu, chyť netopýra, pustil s okna dolů. A v nočních stínů kterak mizel plášti, já cítil mizet hněv a mizet záští. 69