VZPOMÍNKA Z JIHU.

VZPOMÍNKA Z JIHU.
Mdlý všedním žitím, prací unavený, jsem opustil svou jizbu osamělou, šel k moři jsem, bych v jeho smutné pěny za racka křídlem vhroužil duši ztmělou. Tu duši, kde jak malá jiskra doutná mdlý božství pablesk pod popelem bájí, jež v poušti lidstva ztracená je loutna, na kterou časem prsty duchů hrají. U přístavu, kde v sterých kladiv zvuku mně život hřímal, šel jsem ku majáku, jenž jak by hvězdám podávat chtěl ruku, ve plášti stínů trčel do oblaků. Dál ku břehu a z loděk dlouhé řady jsem vybral jednu – Dante jméno její – 143 a gondolier, stařec šedobradý, jak Charon veslo pustil do peřejí. A jeli jsme. Pod námi ve hluboku to hučelo a kypělo a vřelo, i měsíc sám jak měl by slzu v oku... Mně bylo, jak by vše mi odumřelo. A bezdný smutek táhnul nad vodami a černý mrak se nořil ve hlubinu, že jiný kdosi stojí v člunu s námi, mně zdálo se. – Ó divný život stínů! A mysl moje leká se a děsí... ty stíny mraků, maják v rudém svitu, zdi přístavu jak černé skalin tesy: Mně zdálo se, že jedem ke Kocytu, Žeže každou chvíli stínů na portálu ten hrozný nápis uzří oko moje; však byl jsem tichý, zřel jsem do přívalu a zřel jsem v duše zápasy a boje. 144 V tom slovem „Země!“ starý druh mne zlekal. Má duše, nebe, břeh se v stíny halí... Jak? země, život? – Já jsem peklo čekal, však na štěstí tu rozdíl věru malý. Livorno 187***
145