Mdlý všedním žitím, prací unavený,
jsem opustil svou jizbu osamělou,
šel k moři jsem, bych v jeho smutné pěny
za racka křídlem vhroužil duši ztmělou.
Tu duši, kde jak malá jiskra doutná
mdlý božství pablesk pod popelem bájí,
jež v poušti lidstva ztracená je loutna,
na kterou časem prsty duchů hrají.
U přístavu, kde v sterých kladiv zvuku
mně život hřímal, šel jsem ku majáku,
jenž jak by hvězdám podávat chtěl ruku,
ve plášti stínů trčel do oblaků.
Dál ku břehu a z loděk dlouhé řady
jsem vybral jednu – Dante jméno její –
a gondolier, stařec šedobradý,
jak Charon veslo pustil do peřejí.
A jeli jsme. Pod námi ve hluboku
to hučelo a kypělo a vřelo,
i měsíc sám jak měl by slzu v oku...
Mně bylo, jak by vše mi odumřelo.
A bezdný smutek táhnul nad vodami
a černý mrak se nořil ve hlubinu,
že jiný kdosi stojí v člunu s námi,
mně zdálo se. – Ó divný život stínů!
A mysl moje leká se a děsí...
ty stíny mraků, maják v rudém svitu,
zdi přístavu jak černé skalin tesy:
Mně zdálo se, že jedem ke Kocytu,
že každou chvíli stínů na portálu
ten hrozný nápis uzří oko moje;
však byl jsem tichý, zřel jsem do přívalu
a zřel jsem v duše zápasy a boje.
V tom slovem „Země!“ starý druh mne zlekal.
Má duše, nebe, břeh se v stíny halí...
Jak? země, život? – Já jsem peklo čekal,
však na štěstí tu rozdíl věru malý.