CHIMERY.
Tak v žití stejném, jednotvárném běhu
v té pláni dlouhé, beznadějí spráhlé,
se vynoří a táhnou duší náhle,
jak průvod maškar po mlčícím sněhu.
A ze dna srdce, kde juž stichly vášně,
kde popel tlí ze staré, zhaslé touhy;
než naděješ se, průvod jejich dlouhý
se vynoří vždy divoce a frašně.
A ruky obratem juž neznáš sebe,
jsi jiný člověk náhle. Kde se vzaly?
Jsi zase mlád a svět je tobě malý
a rukou hvězd chceš dosáhnout i nebe.
A myslíš zase, nechť i stříbra nitka
se jako hádě proplétá tvým vlasem:
149
Co? Živ jen jednou, šťasten budu časem
a těší dnů tvých podzimní tě kytka.
A doufáš, zase dojdu ku přístavu
a budu ještě líbat mladá ústa...
A průvod divných přeludů těch vzrůstá,
jak babím letem obtkají ti hlavu.
A nemáš síly strhnout jejich kukli
a jako mudrc rozbíti ty hračky
a dobře víš, že navrátíš se plačky,
neb s nimi by i srdce struny pukly.
A prstem Siren na nich v posled hrají
tu píseň poslední, ať vítězící
to lásky zpěv či smrti! – S bledou lící
ty nasloucháš a dech se v tobě tají.
A v posled žehnáš chimerám těm ještě
a šťastný jsi, když rubáš tvůj z nich spletenspleten,
a v illusi své vidíš v lednu květen
a v sněhu květů jasmínových deště.
A marně šeptáš: Přeludů se zříkám,
jsou srostlí s tebou a nechť lžeš si štěstí,
150
máš na dně hořkosť, zbloudění a scestí,
ret praví: V přístav! ale duše: Nikam!
A žití plyne v jednotvárném běhu,
jak v pláni dlouhé spráhlé beznadějí,
po které pouze chiméry tvé spějí,
jak průvod maškar po mlčícím sněhu.
151