BALLADA KAŽDODENNÍ.
V strhaném svitu měsíce
před vraty stála babice.
Chtěl jsem ji halířem odbýti
a kol ní domů projíti.
Co mohumohu, dám ti – však mám chvat!
– leč dále tahala můj šat.
Já nedbal, uzavřel vrat mříž,
o patra tři jsem stoupal výš.
Já zamk’ se v střed svých milých knih,
žil dále v snech a hýřil v nich.
Zrak sotva náhodou jsem zved’,
u dveří babu zřel jsem hned.
119
Jen do večeře pokoj mít,
než v lávu písně stuhne cit,
Nežnež slíbám ženu s děckem svým! –
Za stolem babu sedět zřím.
Jak vždycky smích a hovor zněl,
že zde jest, nikdo nevěděl.
Zrak její stihal pouze mne,
já ptal se: „Zda se přece hne?“
Noc konečně tu plna dum,
jak sladko tu se vzdáti snům!
I ulehnu a chci juž spát,
však babu u lože zřím stát.
V mé hledí sny, jich plaší zjev,
měmně ssaje mozek, mrazí krev.
I vzkřiknu v citů boji zlém:
Kdo, příšero, jsi? – Bída jsem!
120