VODOPÁD.
To nádherný moh’ býti vodopád!
Měl v mohutný se oblouk vyšinouti
a střemhlav dolů sletět blesknou poutí,
moh’ srn a jelen pít u jeho pat,
a ve výši moh’ kroužit orel vzduchem,
kraj celý znít moh’ písně hromným ruchem
a cizinec, jenž stavil by zde krok,
něm zřel by ve vod var a věčný tok.
A zatím proud se třepí, ubožák,
ve stružky mezi kapradinou steré,
tu zabral se půl do opuky šeré,
a sotva z něho napije se pták;
ba sotva za motýlem v honu včela
nad pěnou jeho v letu zabzučela,
skryt mechem pod ním dál se zarývá,
jen pláčem slzí skálu polívá.
82
Kdo kolem jde, ten se tu nestaví,
těch málo, kteří zahledí se v mžiku
do řas a trávy, drobných do krápníků,
jež tvoří v mechu zdroj ten slzavý;
náhodou básník prameny ty spící
na srdci matky země zpívající
ve věčně smavém, svěžím lupení
jen uslyší a nejlíp ocení.
PročProč, ptáte se? On srovnává své žití
s tím proudem; to, co jest a co moh’ býti.
83