CHVÍLE SENTIMENTÁLNÍ.
Šla kolem tiše jako dech, jak pára,
a její závoj byl jak vlečka jara.
Do tmavé ulice hned záře vpadla,
jak úsměv do šerých se vrásek kladla
starého kostela, v kteréhož šeři
na stupních blíže u kamenných dveří
se třásla stará žena žebrající.
Šla kolem ní a s tichou, vážnou lící
v dlaň vetchou almužnu svou plaše dala
a nečekajíc díků dál se brala
jak duší sen, jak nápěv sladký hlavou,
až zapadla kams v ulici zas tmavou
a banální. Já patře za ní plaše,
jsem k sobě děl: Tak zrovna štěstí naše
se mihne, zmizí. Jít jsem za ní váhal,
ba stařenu se obdarovat zdráhal,
jež od portálu zvedla ke mně ruku.
Jak ve snách šel jsem dále v města hluku.
50