FANTASMAGORIE JESENĚ.
Když pavučin se nítě pletou
po cestách, je to zvláštní cit,
se zapálenou cigaretou
do parku hned po ránu jít.
Vše zkonejšené tu a stinné,
ba sobě sám ty přelud jseš.
Jak z cigarety dým se vine,
i snové tvoji krouží též.
Ne divocí juž, plni vášně,
bezuzdní oři, v nozdrách dým,
jimž v plen jsi vydal prostopášně
své illuse i s mládím svým,
Lečleč tiší s klidnou resignacíresignací,
a přec ne prosti půvabů,
18
jak ten, který se v dálku ztrácí
nad lesem zástup jeřábů!
Jen listí tkneš se nohy špičkou
a šeptá, šumí zlehýnka
a zpola úsměvem a hříčkou
hrá mnohá kolem vzpomínka.
Na první vzlety první lásky,
na dlouhé noci měsíčné,
na podvazky, ramínka, vlásky
a hlouposti ty rozličné.
To vše juž bylo, bylo, bylo
to dávno, dnes jsi moudrý též.
A listí to jen zašustilo,
tys nezavzdych’, ty dále jdeš.
Ven z parku do polí přes spráhlé
jdeš meze, jimž květ každý svad’,
až uzříš obrátiv se náhle
park v dálce za sebou juž stát.
19
Ve mlze jako přelud stojí
pln stínu, šera, jako mrak,
nad skrání se mu mlhy rojí
a nad ním divě křičí pták.
V tom slunce strhlo v posled ještě
podzimku závoj mlhavý
a rozsypalo perlí deště
do lupení i do trávy.
A duhy mihotavé vtkalo
do korun buků, v šedý mech
i vodotrysky rozehrálo,
že tancovaly v plamenech!
Jak přelud park ten celý svítil.
Div rozum nad tím neztratím.
To mládí moje, hned jsem cítil;
však rozdíl – tam se nevrátím.
A skoro byl jsem rád, když zhasly
ty divy slunce, větru smích,
v kterém se pavučiny třásly,
když mlhou zněl a po mezích.
20
Sny dále se mi v cestu pletou,
a dál se brouzdám mlhami,
jsem hotov se svou cigaretou,
však na druhou chuť přešla mi.
21