POZDĚ VEČER.
Dosti čtení, přemítání,
v oči padá tíž,
i ta lampa z nenadání
uhasíná již,
ode stropu stín se sklání
stále níž a níž.
Stíny rostou na potopupotopu,
z koutů houstnou čtyr,
jak by křídla z nich od stropu
roztáh’ netopýr,
a myšlének zářných stopu
stíhal jejich vír.
A kol všecko zvolna splývá
v jednu šerou změť;
v dál se oko prázdnem dívá,
35
ptáš se: „Kde jsem teď?“
Voláš – šeř kol mlčenlivá
jest jen odpověď.
Tak to bude v hrobě asi.
Smrti krok, pak vzdych,
a juž spustí stinné vlasy
kolem skrání mých,
a pak stopí svoje řasy
v zhaslých zornicích.
Cos jen jako záblesk duhy
šlehne k duše dnu,
jak na vodě dálné kruhy,
paměť šťastných dnů
a pak noc a spánek tuhý,
ale – beze snů!
36