Jak poutník zbožný když se chystá k pouti,
má písni, vstaň a uvaž sobě k nohoum
sandaly, berlu vem a klobouk s škeblí
a kráčej pevně k velikému cíli,
viz okem smrtelným a zvěčni strunou
tu její zářnou, nesmrtelnou krásu.
Stop v slunce péro, v nočních nebes krásu,
spěj do Thule a do Ofiru poutí,
rci Apsarasám, Perim, aby strunou
ji velebily od hlavy až k nohoum,
přec nedojdeš a nedospěješ k cíli –
jeť krása její jako perla v škebli.
Ó pozoruj tu duhovitou škebli,
jak hraje v slunci barev měníc krásu!
Však plavec jí přec nedospěje k cíli,
pro ni se nevrh v moře strastnou poutí,
kde děs jej schvátil vrhna jej k svým nohoum,
co hřměla propast divou bouře strunou:
Cos vyššího mu chvělo touhy strunou,
ne škebli, on chtěl perlu míti v škebli!
Tak rovněž já, když k tvým se řítím nohoum,
chci něco více nežli pouhou krásu,
po těle tvém když sladkou těkám poutí,
tvá duše k vyššímu mne vábí cíli.
Vlas, řeka zlata, ňadra, stupně k cíli
jsou ovšem, hlas tvůj sladkou zvoní strunou,
dech, přes violky když jde vánek poutí,
a perly svítí v ústech tvojich škebli,
však duše má dál spěchá, duše krásu
zří v očích, zkad se rozlívá až k nohoum.
Mech lesní za koberec tvojim nohoum
bych dal, by touhou dlouhou cestou k cíli
čas neznavil tě, nestrávil tvou krásu,
jež bude věčně znít mé písně strunou;
svůj život v tichou proměnil bych škebli,
bys perlou snít v něm v dlouhé mohla pouti.
Vpusť v ucha škebli, co mou zvučí strunou,
když dojda k cíli klesnu spatřiv krásu
po dlouhé pouti mrtev ke tvým nohoum.