Had všednosti tvým zrakem dotknut
se pokořený v prachu svíjel,
v tvou duši Thetis perly vtkala
a hvězdy nebes Ithuriel.
Vše kouzla noci svatojanské
ti svála k skráním Titanie,
a v kolébce svým zlatým křídlem
tě clonil fenix Poesie.
A mučenic všech liliemi
sám bůh tvé dlouhé protkal vlasy,
když pro mne květy idealů
na břehu věčna trhala jsi.
Tvou kdyby viděl krásu nahou,
ó zlatovlasá Magdaleno!
tu Canova by zvolal: Božství!
a Jean Goujon by řekl: Ženo!
Ku nohoum tvým se tulí plaše,
jak ochočena, Láska – lvice,
a k ňadrům tvojim uzardělým
se tulí Víra – holubice.
I modlitba tvá opojena
jest divou vůní smyslnosti,
v tvém srdci zázrak – lotos pučí,
snů život je ti skutečností.
Ty se skály svých němých žalů
se vrháš v moře rozjímání,
a darmo anděl mojí lásky
nad tebou hvězdnou peruť sklání.
Tvá modlitba zda boha hledá?
zda ztracený ráj obejímá?
Ó viz, ráj leží na tvých ňadrech,
ó viz, bůh v tvojí duši dřímá!
Jen třeba lásky, jen mých retů,
by dotkly se tvé svaté hrudi,
a sluncem lásky ráj ti zkvete
a mými rty tvůj bůh se zbudí.
Hle, srdce moje, bledá růže,
již pálí ohněm vášeň věčná,
a duch můj poutník neskojený,
jenž bloudí břehy nekonečna.
A přec v tvé duši moře lásky,
jež obejmouti nelze slovy:
Ó budiž rosou svadlé růži,
ó budiž hvězdou poutníkovi!