SERAFITA.

Jaroslav Vrchlický

SERAFITA.
Had všednosti tvým zrakem dotknut se pokořený v prachu svíjel, v tvou duši Thetis perly vtkala a hvězdy nebes Ithuriel. Vše kouzla noci svatojanské ti svála k skráním Titanie, a v kolébce svým zlatým křídlem tě clonil fenix Poesie. A mučenic všech liliemi sám bůh tvé dlouhé protkal vlasy, když pro mne květy idealů na břehu věčna trhala jsi. Tvou kdyby viděl krásu nahou, ó zlatovlasá Magdaleno! tu Canova by zvolal: Božství! a Jean Goujon by řekl: Ženo! Ku nohoum tvým se tulí plaše, jak ochočena, Láska – lvice, a k ňadrům tvojim uzardělým se tulí Víra – holubice. 113 I modlitba tvá opojena jest divou vůní smyslnosti, v tvém srdci zázrak – lotos pučí, snů život je ti skutečností. Ty se skály svých němých žalů se vrháš v moře rozjímání, a darmo anděl mojí lásky nad tebou hvězdnou peruť sklání. Tvá modlitba zda boha hledá? zda ztracený ráj obejímá? Ó viz, ráj leží na tvých ňadrech, ó viz, bůh v tvojí duši dřímá! Jen třeba lásky, jen mých retů, by dotkly se tvé svaté hrudi, a sluncem lásky ráj ti zkvete a mými rty tvůj bůh se zbudí. Hle, srdce moje, bledá růže, již pálí ohněm vášeň věčná, a duch můj poutník neskojený, jenž bloudí břehy nekonečna. A přec v tvé duši moře lásky, jež obejmouti nelze slovy: Ó budiž rosou svadlé růži, ó budiž hvězdou poutníkovi! 114