I. Na svou hlavu zamyšlenou

Jaroslav Vrchlický

I.
Na svou hlavu zamyšlenou
Na svou hlavu zamyšlenou
hodilo si závoj moře, a v té jeho mlze pusté moje sny se utopily.
Jestli časem sporé světlo v mlhu sjelo zlatým šípem, ani lodě na obzoru, ani ptáka nad vlnami. Břehy pusté, kalné nebe, ty mně chtěly namluviti, že bych za té mlhy clonou, drahá, tebe našel jistě. A já chtěl se vrhnout v bezdno – Leč v tom jako výsměch ostrý nad mlhou a nad vlnami rozlilo svou záři slunce. 124 Budiž věčně požehnáno velké, dobré, zlaté slunce! bez něho bych dávno ležel tisíce mil v hloubce vodní. Vítr let by přes mne v spěchu šepotaje chladným vlnám: „jaký blázen, jaký blázen, neb on mlhám svých snů věřil!“ Proto nyní, když v tvé oko dívám se, vždy volám vděčně: „Budiž věčně požehnáno velké, dobré, zlaté slunce!“