TUŠENÍ JARA.

Jaroslav Vrchlický

TUŠENÍ JARA.
Nad mořem se v dálce vlní zlatá pára; sázím tisíc písní, že to vlečka jara! Sázím tisíc písní, že dnes u nás bylo a zem spící tiše v noci políbilo. A v tom políbení kam vložilo nohu, tam do rána zkvetly bílé růže hlohu. A v tom políbení kam sklonilo hlavu, z vlasů konvalinky vypadly mu v trávu. Šlo – a než mu řízu operlila rosa, všecky svoje písně vdechlo v hnízdo kosa. Šlo – a než se mohlo ztajit v páře ranní, kos již probudil se, dal se do hvízdání. Vysmíval se zimě a v té melodii táhla vzduchem sladká vůně akacií. 111 Smál se Apeninám, že svou moudrou hlavu posud ukrývají v bílém, sněžném hávu. Smál se mně, že darmo hledám lásku, štěstí, fijalku však nezřím u svých nohou kvésti. 112