PODZIMNÍ DEN.

Jaroslav Vrchlický

PODZIMNÍ DEN.
Nad tichou zemí zářné slunce stojí a zlatým paprskem se dívá v lesy, jak příroda si pomalu hrob strojí v pavouků vláknech, v listí pestré směsi. Mně pod oknem keř růží znova zkvetá; hle, motýl k němu ještě zalet’ bílý; snad poslední to pozdravení leta, snad poslední to úsměv u mohyly! Na holých kmenech plné hrozny vína se v zlaté pýše svojí sluní klidně, v nich na svou mladost zem’ se rozpomíná a vzpomínkou tou usmívá se vlídně. A lehce slunce šípem poraněno do svadlé trávy jab’ko s větví padá, v něm poslední svou obět a své věno strom na ňadra své věčné matky skládá. Sním u okna a vidím ptactvo tažné, niv lesk i barvy tknuté umíráním, třpyt vln i chvat, v azuru slunce vlažné, a vidím vše a sotva slze bráním. 42 A jest mi, jak bych s myslí rozechvělou měl toto vše v své nitro uzavříti, bych přírodu v své hrudi nosil celou, až přijde stáří, tato zima žití! Až přijde pro mne chvíle umírání, bych lehčeji moh’ v divém roztoužení na ňadra matky s jasnou klesnout skrání, juž v sobě splniv nové narození! 43