TICHO V HORÁCH.

Jaroslav Vrchlický

TICHO V HORÁCH.
Hor vrcholy svit zlatý oblévá. Jest pozdní večer. Sedím v úvale, dokola nízké křoví jalovce a v sporém vřesu můra večerní; dál hustý štěrk, jímž s těží propletá se lesní pramen, tiše, bezhlasně, jak vlny jeho šly by po špičkách. A ticho roste, tak jest hluboké, že v keři pták když křídly zašustí, jak vzdálená bouř zní to v nitro mé, tak líbezné, že zvonců snivý hlas, v jichž taktu skot se pase po stráních, zní v moje sny, jak Ave večerní nad rodnou vsí. A ticho roste dál. Teď rozlilo se jako ocean přes duši mou, jen z jeho němých vln ční myšlenky mé jako ostrovy. Leč rychle mizí jeden za druhým tím proudem zhlcen, stále rostoucím. Teď poslední kles’ a s ním duše má se zachvěla a padla tichu na dno... 26