III. Stará píseň Šalomouna

Jaroslav Vrchlický

III.
Stará píseň Šalomouna
Stará píseň Šalomouna
stále v duši vyznívá mi, já k ní v hlavě rovnám slova, moře skládá melodii.
Stará píseň, ale v bouřném ve proudění jejích tonů objímal bych zem i nebe v pantheismu svojí lásky. Jak bych ulehnout měl s větrem na to šíré, bouřné moře, ruce vztáhnout ku obloze a bít v hvězdné její struny. 126 Nohou šlápnout na dno moře, až by trysklo pěnou vzhůru, vytrysklo a kleslo na zem deštěm zářných brilliantů. A v tom dešti brilliantů pouze my dva bychom stáli, oko v oku, rety na rtech a rozkoše pohár v ruce. V ten rozkoše pohár zlatý kanuly by věčné hvězdy, jako tvoje slzy jasné padají v tvá ňadra bílá. A já, jako Samson báje, chyt’ bych sloupy granitové, na nichž leží zem i nebe i s prostorem světů moře. Chytil bych je mocnou paží, třásl jimi a je zřítil... Ký hrob větší našim srdcím? Ký trůn krasší naší lásce? Stará píseň Šalomouna, bůh ji zpívá v mojí duši; moře, jako starý Haendel, hraje fugu na varhany. 127