JAK VE SNÁCH ŽIJU...

Jaroslav Vrchlický

JAK VE SNÁCH ŽIJU....ŽIJU...
Jak ve snách žiju; časem na pobřeží, kde v písku vlhkém tolik škeblí leží, si usednu a zrak svůj zamyšlený za racka křídlem nad vln šumné pěny do modra pustím, vzdechem pohnu rtoma a myslím v dálku – srdcem však jsem doma. Jak ve snu vidím naše tiché lesy. Zde u moře, kde nad skal černé tesy se s bouří klade pěny turban bílý, zde v troskách lodí, které v písku zbyly, snů trosky hledám a na celek splítám. Jak tonoucí těch krásných snů se chytám; jak tonoucí se loučí s světlem denním, já v sklonu mládí teprv mladost cením a ztrátu její nahradit chci sněním. A vidím vše: ten kraj pln svěžích chlumů, kde každá sosna měla svoji dumu, ty tiché luhy v řasách mlhy spící, nad šerou vískou měsíc s večernicí, ty naše procházky, kdy bor se stmíval a z dálky pták jen opozdilý zpíval 117 jak s bohem dnu, jak s bohem lásce, štěstí,... ty dlouhé procházky, kdy na rozcestí zas v šero lesů jsme se navraceli, kdy bez tajemství dlouhý život celý jak lehký sen se kmital nám kol hlavy! To všecko vidím, a týž večer tmavý na vlny padá, jak na sosny kdysi, a město s mořem v matné splývá rysy, na místo luny maják na obzoře – Co zbývá mně? V své zahalím se hoře a opojím se nekonečnem moře. 118