NOTTURNO.

Jaroslav Vrchlický

NOTTURNO.
Co vůně v kraj, co v duši kouzla vlívá noc čaruplná v hor květnatém svahu, když svoje hvězdy vetká v moje dumy a v sny mé roní svojí rosy vláhu. Hor vrcholy se tratí v modrou mlhu, strom nehne se a nezašumí třtina, jen z dálky řeka temným stonem hučí... Oh, v šumu tom se lehko zapomíná! Čím lidský bol, čím stesk a utrpení, čím plachá naděj, čím jsou luzné klamy v klid této noci, kdy tvorčí dech boha se vznášeti zdá opět nad vodami! Tu věřím zas, že dny mladosti ještě nad hlavou mou se nesou v této chvíli, tak jako noční motýl purpurový oblétá snivě leknín sněhobílý. A věřím zas, že posud v mojí hrudi žár lásky plá, byť třeba utajený, že na oltáři mojí poesie ční v hrdé kráse posud modla ženy. 19 A věřím světlošky, jež letí polem, že třpyt mých slzí vezmou na svá křídla, a v myšlenkách za nimi v dálku letím v ten čas, kdy stál jsem u mladosti zřídla. Ó jaká změna! tam blankytnou vlnou spěl život můj pod vonných květů tíží, teď kalným tokem, jednotvárnou stepí a močály se unavený plíží... V ten luzný kraj jen upomínka letí na křídlech písně, když se večer stmívá. Tak sivé ptáče slétne mezi skály a ve západu slunce smutně zpívá. 20