V. POLIBKY.

Jaroslav Vrchlický

V.
POLIBKY.

O dno mé duše polibky tvé zvoní, jak o dno zlaté číše perly vína, jak o mramor fontánu hudba líná, kdy luny třpyt se za kapkami honí; Jakjak slzy tónů, které harfa roní, jak hovor vln, jenž v sítí uhasíná, jak hvězdný dešť, jenž moře s nebem spíná, jak filomely zpěv, když jasmín voní. Já řek’ bych „líbej!“ – ty však bez říkání mne zasypáváš polibků svých květy, jak druhdy caesar růžemi své hosti. Já řek’ bych „ustaň!“ – ale v divém plání má lačná ústa hledají tvé rety: Ó smiluj se a sama řekni: „Dosti!“ 99