THETIS.

THETIS.
Jíní leží na mých snech. Stříbronohá, nezazli mi, že přicházím na tvůj břeh z bouří zimy. Sny a touhy mladých let započaté v sosen stínu dej, ať vzplanou v zářný květ na tvém klínu. Plná’s božských zázraků! Když tvé vlny v slunci hoří, když v nočního soumraku plášť se noří; Kdyžkdyž nad nimi rozsvítí maják zář svou, jež se kmitá, a jak rybky do sítí stíny chytá; Kdyžkdyž z nich v snivé předtuše, an je stíny obetkává, jak nahý prs Venuše měsíc vstává; 81 Nana svých ňadrech lehký člun houpajíce v hravém tanci, když zní sladce v stříbro strun ku romanci; Aa od břehu k obzoru když se rozlétnou jak supi, jako hora na horu když se kupí; Kdyžkdyž usednuv na stožár pod žhavými blesků biči v živlů ruch a rej a svár racek křičí; Aa nad proudů čeřeny víchr v honbě velkolepé lítá, kentaur vzbouřený, a je tepe: Ha tu též se probudí fenix mojí poesie, blesků plamen ve hrudi křídly bije! Bolest svou i hněv i vzdor v perlách písní křídel střásá jako jiskry meteor, hymnu jásá! 82 Tuto dceru pohanů, jež se každým poutům brání, vezmi pod svou ochranu, moře paní! V nový život posvětí bouře tvé to dítě lesů, když ti padne v objetí v divém plesu. Nekonečnem prostoru, uč ji, jak se s větry lítá, na nejzazším obzoru hvězdou kmitá. Dej, ať s hromy hovoří, do tmy výská s větrů stonem, v stříbro pěn se ponoří s alcyonem! Když na ňadra ostrovů červánek své růže hází, ať tká snů mých osnovu na skal srázy! Ať ji lana houpají, ať se hvězda zhlíží pod ní, ať i měsíc láká ji v síně vodní! 83 Ať spí, jiskra mlhavá, mezi mořské trávy stébly a, jak perla uzrává, ať zří v škebli! Po perlových paprscích chvějící se bledé luny ať sjíždí jak dívčí smích na laguny! Stínem letí ztemnělým kol paláců chmurné řady padnouc trilkem veselým v serenady! Ať jí taje zázrakem v plný život sen i tucha, ať jest zářným majákem v říši ducha! Když bouř břehy otřásá, ať plá sluncem krásy ve mně, v zhouby ryk ať zajásá: země! země! 84