THETIS.
Jíní leží na mých snech.
Stříbronohá, nezazli mi,
že přicházím na tvůj břeh
z bouří zimy.
Sny a touhy mladých let
započaté v sosen stínu
dej, ať vzplanou v zářný květ
na tvém klínu.
Plná’s božských zázraků!
Když tvé vlny v slunci hoří,
když v nočního soumraku
plášť se noří;
Kdyžkdyž nad nimi rozsvítí
maják zář svou, jež se kmitá,
a jak rybky do sítí
stíny chytá;
Kdyžkdyž z nich v snivé předtuše,
an je stíny obetkává,
jak nahý prs Venuše
měsíc vstává;
81
Nana svých ňadrech lehký člun
houpajíce v hravém tanci,
když zní sladce v stříbro strun
ku romanci;
Aa od břehu k obzoru
když se rozlétnou jak supi,
jako hora na horu
když se kupí;
Kdyžkdyž usednuv na stožár
pod žhavými blesků biči
v živlů ruch a rej a svár
racek křičí;
Aa nad proudů čeřeny
víchr v honbě velkolepé
lítá, kentaur vzbouřený,
a je tepe:
Ha tu též se probudí
fenix mojí poesie,
blesků plamen ve hrudi
křídly bije!
Bolest svou i hněv i vzdor
v perlách písní křídel střásá
jako jiskry meteor,
hymnu jásá!
82
Tuto dceru pohanů,
jež se každým poutům brání,
vezmi pod svou ochranu,
moře paní!
V nový život posvětí
bouře tvé to dítě lesů,
když ti padne v objetí
v divém plesu.
Nekonečnem prostoru,
uč ji, jak se s větry lítá,
na nejzazším obzoru
hvězdou kmitá.
Dej, ať s hromy hovoří,
do tmy výská s větrů stonem,
v stříbro pěn se ponoří
s alcyonem!
Když na ňadra ostrovů
červánek své růže hází,
ať tká snů mých osnovu
na skal srázy!
Ať ji lana houpají,
ať se hvězda zhlíží pod ní,
ať i měsíc láká ji
v síně vodní!
83
Ať spí, jiskra mlhavá,
mezi mořské trávy stébly
a, jak perla uzrává,
ať zří v škebli!
Po perlových paprscích
chvějící se bledé luny
ať sjíždí jak dívčí smích
na laguny!
Stínem letí ztemnělým
kol paláců chmurné řady
padnouc trilkem veselým
v serenady!
Ať jí taje zázrakem
v plný život sen i tucha,
ať jest zářným majákem
v říši ducha!
Když bouř břehy otřásá,
ať plá sluncem krásy ve mně,
v zhouby ryk ať zajásá:
země! země!
84