PÍSEŇ NA MOŘI.

Jaroslav Vrchlický

PÍSEŇ NA MOŘI.
Když plný měsíc se loudil skrz husté větve v mech, jak lesy často jsem bloudil ve jarních večerech! Tak tiše mezi stromy, a neptal jsem se kam? Což k štěstí chybělo mi? Jen jedno – Já byl sám! A blízko u mé hlavy drozd hvízdal v ořeší, mně zdálo se, že mi praví: „Jen píseň potěší!“ V tom cos mou duší se mihlo jak měsíc větvemi, než slovo myšlenku stihlo, zpěv letěl z duše mi. A cestou jak jsem zpíval, hned byl jsem veselý, v mou duši měsíc se díval, jak přítel k příteli! – 91 Teď houpají mne vlny; kam zrak se podívá, jest obzor paprsků plný a zem se usmívá. Na břehu stromy zřím kvésti a pluju, nevím kam. Můj bože, co chybí mně k štěstí, zas jedno jen – jsem sám! A smutek v moje plesy a slza padá v líc; v tom vzpomněl jsem na naše lesy: což nemám písně víc? Nuž rychle, vesele, vzhůru! ať vzdech můj oněmí; má píseň do azuru ať letí z duše mi! Ať letí sladkýma rtoma výš v prostor modravý a jásavým hlaholem doma ať vše mi pozdraví! Ať skane v ptačí hnízda za rosnou krůpějí, a drozd, jenž na sněti hvízdá, ten sestrou nazve ji. 92