EPISODA.

EPISODA.
Do oken hledí Apeniny, na dvoře bují kopřiva, nad fontanem se honí stíny, na zdi se hádě vyhřívá. To dávno juž, co v noční chvíli když v hvězdné záři dřímal svět, nad tímto zámkem anděl bílý se zastavil a dolů slet’. A vešel v jizbu na podhradí, kde zdřimlo všecko tichým snem, vzpomínkou staří do snů mládí a děti matky polibkem. Šel ukryt v luny závoj hebký, jak jizbou stín když přeletí, a zatavil se u kolébky a slíbal ústa dítěti. A tiše zmizel – jizbou tmavou jen luny svit je rozestlán, vše spí – u krbu starou hlavou v snech pokyvuje kastelán. 23 Od noci té juž prošla leta, a dítě v dívku vzrůstalo, však že v něm krása nebe zkvétá, to tajemstvím všem zůstalo. Tu přišel básník od severu – až sem jej zahnal bouří jek – Ó dítě, v jeho nitra šeru tys byla první paprslek! On první poznal tvoji krásu, jak divoký mák poupě úst, i tváře oval i noc vlasů i nad cypřiše štíhlý vzrůst! I třpyt luzného usmívání, jenž obličejem rozestlán, a o němž nemá ani zdání tvůj otec, šedý kastelán. On vidí v tobě dceru pouze, já poznal ale anděla; zda nezasloužím, by se v touze tvá ústa na mých zachvěla? On nevěděl, že v kráse tvojí se vracím svojí do vesny, jakou jsi vůní v duši moji a jakou září v moje sny! 24 Že ptáče jsi, jež v okno klepá, když jaro slaví v duši vjezd, eže nad vše vína jeho sklepa tvých retů víno sladší jest! Když ukazoval z chodeb tmavých nám pohoří a celý kraj, žeže, drahádrahá, ve tvých očích smavých já viděl víc, já viděl ráj! A pak ten večer nad fontanem pod stínem starých javorů, ve svitu z hvězdné záře stkaném při vln a stromů hovoru! Rci, kouzlo jižní noci vlažné zda nechce k lásce tebe zvát? A básník? chudé ptáče tažné, žel, musí dál! – Nač prodlévat? 25