VI. U nás sněhu ve závějích

Jaroslav Vrchlický

VI.
U nás sněhu ve závějích
U nás sněhu ve závějích
skřípou vozu těžká kola, chaloupky div nezapadly v sníh – ten noční čepec zimy.
129 U nás v krbu svítí popel a nad krbem hoří louče, za kamny se sváří děti o pohádky na rtech báby. U nás bzučí kolovraty, staří opět vypravují šedou hlavou kývajíce o těch starých, zlatých časech. Mládež, jež se v stínu líbá, nechce věřit jejich zvěsti; z venku ze tmy zvonky znějí, v jizbě bzučí kolovraty. A já, básník, sto mil od nich bloudím sám na břehu moře, v duši ony dětství ráje, ale hořkou slzu v oku. Až v mé srdce jdou ty zvěsti o těch starých, zlatých časech, slyším bzučet kolovraty, stírám slzu – a juž věřím.