BOUŘE.

Jaroslav Vrchlický

BOUŘE.
Květ oleandru práchniví; jak po polibku žíznivý ret ženy, země práhne. Slyš, temný hukot z obory, to bouře anděl přes hory ve plášti mraků táhne. Teď vítr v divém zápase jak vzepjal se, po terase rozházel květ jasmínu; táž vůně zas, týchž blesků jas, jak druhdy tvůj když padal vlas přes mou skráň na tvém klínu. U okna stojím, tajím dech... Nad mojí hlavou v mračen spěch si děsně vichr hvízdá; ve bouři, blesků ve kmitu pod řimsu okna, v soucitu zřím do ptačího hnízda. 21 A zřím tu v němém pohnutí, jak jednou kryje perutí šest křídel láska matky, jak v živlů spor i blesků nach je k sobě tulí hořký strach i jistoty cit sladký. A stojím – je mi ku pláči, skráň vřelá k sklu se přitlačí, což duší mou to chvělo! Duj větře! blesku směj se tmámtmám, kdo jako já jde žitím sám, ten neskloní své čelo! 22