FORTE DEGLI CAVALEGGIERI.

Jaroslav Vrchlický

FORTE DEGLI CAVALEGGIERI.
V ten tichý záliv chodil jsem vždy rád jak stín se přituliv ku černé skále, zvlášť západu nach když své růže klad’ na chvějící se vlny rozespalé. Šer do kola – kdes v dálce matná zář, již v jiskrách do vln házel maják starý, na kámen slet pták vodní, samotář, a bije křídly čistil svoje spáry. A jestli mlha padla na vody a zakryla u noh mých snící moře, vždy cítil jsem, jak z klínu přírody má mízu strom, pel květ a člověk hoře. Hle, celé vodopády břečtanů zeď stará za mnou s šedých boků střásá, a nad čely z vln čnících balvanů se větrem kývá dlouhá, vodní řasa. Nad skalin srázy, jako mrtvých stráž, se cypřiš křivým kořenem svým chytil – Ó přírodo! zda pro vše soucit máš, by poušť svých ňader člověk dvakrát cítil? 110