EPISODA.
Do oken hledí Apeniny,
na dvoře bují kopřiva,
nad fontanem se honí stíny,
na zdi se hádě vyhřívá.
To dávno juž, co v noční chvíli
když v hvězdné záři dřímal svět,
nad tímto zámkem anděl bílý
se zastavil a dolů slet’.
A vešel v jizbu na podhradí,
kde zdřimlo všecko tichým snem,
vzpomínkou staří do snů mládí
a děti matky polibkem.
Šel ukryt v luny závoj hebký,
jak jizbou stín když přeletí,
a zatavil se u kolébky
a slíbal ústa dítěti.
A tiše zmizel – jizbou tmavou
jen luny svit je rozestlán,
vše spí – u krbu starou hlavou
v snech pokyvuje kastelán.
23
Od noci té juž prošla leta,
a dítě v dívku vzrůstalo,
však že v něm krása nebe zkvétá,
to tajemstvím všem zůstalo.
Tu přišel básník od severu –
až sem jej zahnal bouří jek –
Ó dítě, v jeho nitra šeru
tys byla první paprslek!
On první poznal tvoji krásu,
jak divoký mák poupě úst,
i tváře oval i noc vlasů
i nad cypřiše štíhlý vzrůst!
I třpyt luzného usmívání,
jenž obličejem rozestlán,
a o němž nemá ani zdání
tvůj otec, šedý kastelán.
On vidí v tobě dceru pouze,
já poznal ale anděla;
zda nezasloužím, by se v touze
tvá ústa na mých zachvěla?
On nevěděl, že v kráse tvojí
se vracím svojí do vesny,
jakou jsi vůní v duši moji
a jakou září v moje sny!
24
Že ptáče jsi, jež v okno klepá,
když jaro slaví v duši vjezd,
eže nad vše vína jeho sklepa
tvých retů víno sladší jest!
Když ukazoval z chodeb tmavých
nám pohoří a celý kraj,
žeže, drahádrahá, ve tvých očích smavých
já viděl víc, já viděl ráj!
A pak ten večer nad fontanem
pod stínem starých javorů,
ve svitu z hvězdné záře stkaném
při vln a stromů hovoru!
Rci, kouzlo jižní noci vlažné
zda nechce k lásce tebe zvát?
A básník? chudé ptáče tažné,
žel, musí dál! – Nač prodlévat?
25