JAK VE SNÁCH ŽIJU....ŽIJU...
Jak ve snách žiju; časem na pobřeží,
kde v písku vlhkém tolik škeblí leží,
si usednu a zrak svůj zamyšlený
za racka křídlem nad vln šumné pěny
do modra pustím, vzdechem pohnu rtoma
a myslím v dálku – srdcem však jsem doma.
Jak ve snu vidím naše tiché lesy.
Zde u moře, kde nad skal černé tesy
se s bouří klade pěny turban bílý,
zde v troskách lodí, které v písku zbyly,
snů trosky hledám a na celek splítám.
Jak tonoucí těch krásných snů se chytám;
jak tonoucí se loučí s světlem denním,
já v sklonu mládí teprv mladost cením
a ztrátu její nahradit chci sněním.
A vidím vše: ten kraj pln svěžích chlumů,
kde každá sosna měla svoji dumu,
ty tiché luhy v řasách mlhy spící,
nad šerou vískou měsíc s večernicí,
ty naše procházky, kdy bor se stmíval
a z dálky pták jen opozdilý zpíval
117
jak s bohem dnu, jak s bohem lásce, štěstí,...
ty dlouhé procházky, kdy na rozcestí
zas v šero lesů jsme se navraceli,
kdy bez tajemství dlouhý život celý
jak lehký sen se kmital nám kol hlavy!
To všecko vidím, a týž večer tmavý
na vlny padá, jak na sosny kdysi,
a město s mořem v matné splývá rysy,
na místo luny maják na obzoře –
Co zbývá mně? V své zahalím se hoře
a opojím se nekonečnem moře.
118