TICHO V HORÁCH.

Jaroslav Vrchlický

Hor vrcholy svit zlatý oblévá. Jest pozdní večer. Sedím v úvale, dokola nízké křoví jalovce a v sporém vřesu můra večerní; dál hustý štěrk, jímž s těží propletá se lesní pramen, tiše, bezhlasně, jak vlny jeho šly by po špičkách. A ticho roste, tak jest hluboké, že v keři pták když křídly zašustí, jak vzdálená bouř zní to v nitro mé, tak líbezné, že zvonců snivý hlas, v jichž taktu skot se pase po stráních, zní v moje sny, jak Ave večerní nad rodnou vsí. A ticho roste dál. Teď rozlilo se jako ocean přes duši mou, jen z jeho němých vln ční myšlenky mé jako ostrovy. Leč rychle mizí jeden za druhým tím proudem zhlcen, stále rostoucím. Teď poslední kles’ a s ním duše má se zachvěla a padla tichu na dno...

Patří do shluku

podzimní, vzduch, obzor, mlha, topol, žlutý, alej, ticho, pěšina, mha

64. báseň z celkových 1068

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. JARNÍ VEČER. (Adolf Červinka)
  2. Na pusztě. (Jaroslav Vrchlický)
  3. V zlatém dešti. (Jaroslav Vrchlický)
  4. JITRO NA VENKOVĚ. (Eliška Krásnohorská)
  5. Krajina u Lichnice. (Jaroslav Vrchlický)
  6. LES. (Antonín Sova)
  7. VEČERNÍ KRAJINY. (Jaroslav Vrchlický)
  8. PŘÍZRAK. (Josef Rosenzweig-Moir)
  9. Kam rád chodím. (Alois Škampa)
  10. Na kraji lesa... (Adolf Brabec)