Den červnový se rozbřesk nad lesy,
hrst zlata vhodiv do jich temných par...
Hned sosny na skal útesy
zázrakem uchycené v přenesmírnou výš
se protáhly mlh šedých nad opar...
A pták tak divně, divně zapěl, slyš!...
Na korách bříz schnul pryskyřice tok
a splynul s květů lesních vůněmi...
Bříz ostrov nad mrtvých vod tůněmi
se bělal, svítil dálkou do zátok,
můj do lesa vstup vítal rok co rok...
Háj nízký výšil se a zhoustl víc...
A dál jsi vstoup’... Dech zavál borovic...
A ještě dále zhořklý jalovec
tě trny chyt’, i příliš temný stín,
jejž vrhal listnatý a hustý dřín...
A vyplašený datel, šplhavec
oříšek s větévkou, jejž s lísky strh,
ti k nohám v loňské, zaschlé listí vrh...
Pak... v černých lesů kráčíš tajemství..
Když v mechu, drolícím se kamení
v šeř jeho vejdeš větví kosmatých,
mír ucítíš a ráje blaženství...
A duch tvůj očištěn naslouchá tich
výmluvným hlasům jeho znamení...
Z převratných kultur přelidněných měst
když vejdeš, ohlušen a oslepen
dnů pozlátkem i pojmy: bůh, vlast, čest,
opuštěn často vším, co miluješ,
i mnohým, co ti svato, za čím jdeš,
když mnohdy zbývá ti v dne konec jen tvůj sen,
buď vděčen za mír lesa, poutníku...
V něm jako tichý člun když v moři přistaneš,
ku skále němě čnící řetězem se spneš...
A vše, cos převez’ v něm už z návyku,
to vše, co mrtvé již, co umřelo,
nepozorován tlupou lotříků
bez starosti a veselo
v tom tichu, jehož svatost sám jen znáš,
v nezvěstné hloubky uvrhneš a pochováš...