LES.

LES.
Den červnový se rozbřesk nad lesy, hrst zlata vhodiv do jich temných par... Hned sosny na skal útesy zázrakem uchycené v přenesmírnou výš se protáhly mlh šedých nad opar... A pták tak divně, divně zapěl, slyš!... Na korách bříz schnul pryskyřice tok a splynul s květů lesních vůněmi... Bříz ostrov nad mrtvých vod tůněmi se bělal, svítil dálkou do zátok, můj do lesa vstup vítal rok co rok... Háj nízký výšil se a zhoustl víc... A dál jsi vstoup’... Dech zavál borovic... A ještě dále zhořklý jalovec tě trny chyt’, i příliš temný stín, jejž vrhal listnatý a hustý dřín... A vyplašený datel, šplhavec oříšek s větévkou, jejž s lísky strh, ti k nohám v loňské, zaschlé listí vrh... Pak... v černých lesů kráčíš tajemství.. Když v mechu, drolícím se kamení v šeř jeho vejdeš větví kosmatých, mír ucítíš a ráje blaženství... 15 A duch tvůj očištěn naslouchá tich výmluvným hlasům jeho znamení... Z převratných kultur přelidněných měst když vejdeš, ohlušen a oslepen dnů pozlátkem i pojmy: bůh, vlast, čest, opuštěn často vším, co miluješ, i mnohým, co ti svato, za čím jdeš, když mnohdy zbývá ti v dne konec jen tvůj sen, buď vděčen za mír lesa, poutníku... V něm jako tichý člun když v moři přistaneš, ku skále němě čnící řetězem se spneš... A vše, cos převez’ v něm už z návyku, to vše, co mrtvé již, co umřelo, nepozorován tlupou lotříků bez starosti a veselo v tom tichu, jehož svatost sám jen znáš, v nezvěstné hloubky uvrhneš a pochováš... 16