VLASTI.

Antonín Sova

VLASTI.
To jednou v noci věků zavolá mne hlas. Ty, spravedlnosti, mi určíš vůli, sílu. Číš všehojících léků podáš včas, jen vypiju ji, bude doba k dílu a ze mne hrdina se stane zas. Jsem rozhodnut tě vyrvat, přivinout tě k srdci, třeba k smrti zkrvácenou, má vlasti, zbavit ruce tvoje pout a zaštkat radostí a zavýsknout si nad svobodou tvojí navrácenou. To tebe, vlasti, náhle probudím, i vyrvu z náručí tě samozvaných. A že si náležíme osudím a za výčitek, dosud nepoznaných, v zrak utrpení tvého pohledím. Vím, neblahá že’s, prosta obrany, má vlasti. Zavinil jsem sám, že malý já krčil jsem se, zvyk’ již na rány a jak mi tebe po kusu kus rvali, v svém pychu žebrati mi navykali. Teď, jak tě vidím svou, já zkrašluji, tě vyvyšuji, zdobím diademem, 96 jak ten, kdo ublížil, víc miluji. a v obdivu a zajíkání němém já nemám, nemám slov, jen děkuji. Má vidina je slavná, slavnější než skutečnost a proto jasně hoří, je bouřnější a letí plavnější mi na bezuzdném, nesedlaném oři, že sotva tkne se horstev, zemí, moří. Tak budeš velká, jak jsem si tě snil, když pokořenému mi prach tvůj dali líbat, a když ne pán, však otrok tvůj jsem byl a nad zkrvácené tvé lůno zvyk’ se shýbat, bych útisky se znovu narodil. 97