VESNICE ZPÍVÁ PÍSEŇ SLUNEČNOU.

Antonín Sova

VESNICE ZPÍVÁ PÍSEŇ SLUNEČNOU.
Kaštany slyšet větrem dunět, pádem pukat, křivými větvemi jich samý dukát se zlatem válí v prachu silnice. Jak hloubkou podmořskou modř nebe propálí krvavých jeřábů uzrálé korály a po větru se klátí, svítíce. Vesnice zpívá píseň slunečnou. Vše, štíty domků, chlévy, dvorky, dříví stohy, dobytek strakatý, beránci, kozy s rohy, lid jdoucí, vozy s pytly tvrdě bílými, hus hejna na rybníce, kejhající ryčně, tím sluncem září osvětlené ustavičně, jsou živými ti druhy, milými. Vesnice zpívá píseň slunečnou. Tak drahými, jak zapomnění. Hra věčnosti, jež prchá v drobném dění, životů moudré hlásá vítězství. Sem úzkost nesmířené hanby, hrůzy nahlédne sice při tragické chůzi, však nikdy nerve selské srdce v dví. Vesnice zpívá píseň slunečnou. 33 Je večer, předsváteční září den. Svět v černé osudy je zapředen, k mládeži skoupý, strohý, lakomý. Je do pláče jí, slibů, do loučení. Hudcové hrají, v krčmě k utlačení, chce utančit se, rukama než zalomí... Vesnice zpívá píseň slunečnou. 34