LOĎ.

LOĎ.
Kdys vedle dveří krámku, kam tři schůdky vedly, se pyšná loď objevila. Reklamní svítil jí plakát, linie Hamburk-New-York. Právě se vlajky zvedly, šroub pracoval, vzkypěly vlny, z komínů kouř se zdvihal výš, nad hlavami lidí a lodníků, modré nebe žíhal... Ruch, nepokoj, pohyb, pak odplutí. A já denně snil tu před touto lodí. Neb denně mé srdce musila lákat svým cizozemským kouzlem a její bok se vryl v mé děcké srdce, i plavba ta tisíce tisíců mil. Až přes oceán jsem Kolumba veleti slyšel. Teď za daleký zřel shlížet jej obzor. Teď z Kanárských ostrovů zkřeky já slyšel přepestrých ptáků, křivozobek i opic, břeh rejem indiánů až do zlatova hněd’ a zelených vegetac země v modré dálky se topíc mne zvala a zvala a já jsem se denně musil chvět a chvět... A všech těch vzpomenuv přátel svých děckých hodin, ztrávených v chalupách nízkých, jež se již rozpadaly, všech, odpluvších do Ameriky, těch všech, kdož se mnou si hráli, i úsměvů jich a všeho, co dali mi, dobrých slov neb malých všech dárků jejich, ať hnětýnek, koláčů okoralých, sčesaných jablek, neb všeho, co vzácností bylo těch rodin: že dovolili mi pohladit ovečku, svolení dali, bych zaplet jim na stavu přízi, neb roztočil kolovrat, 40 neb otočil brusem, neb popohnal dobytek bičem, a potom se pochlubil všem, proč měl jsem je tolik rád... A často tenkráte já pod borovicí vždy usnul a sladce jsem snil, tou lodí rozrušen skladnou, že únavou zajaté mé smysly sen vášnivých žádostí víc jen roztesknil... I zdálo se mi, se sousedem chudým, jejž tolik mi bylo milovat, jsem do Ameriky odjel, tam zbohatl s ním a vlád’ tak velikým množstvím zlata a stříbra a drahokamů, že všecko jsem zkoupiti mohl, a byl-li kdo ubožák, neb plakal-li někdo, neb zatoužil biskupy mít i krále, já koupiti moh’ i to, a lidičky, věřte, tak já pomáhal všem, a s ptáky a hady a krtky a s tvory nejnižšími a s lidmi nejubožšími já kamarádil a měl jsem je stejně rád, a těm, co neuměli ni číst, ni psát, zvlášť oddaným služkám a stařenám, starcům schouleným a chůvám, které bych dobře měl znát, neb cikánkám, jichž jsem se bál, neb žebrákům Istným, že žebrají o lásku boží neb o sousto a zatím v taji si krádeží nebo psí pokorou pomáhají, 14§§41 všem, všem, všem já rozdával zlato a stříbro a drahokamy a z rukávu sypal jsem bohatství své a přestávkami já nabíral nové. A na tu práci jsem známé své vodil se dívat, své všecky drahé a všecky kluky zvláště a košiláče nahé... 42