MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI SPOLU...

Antonín Sova

MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI
SPOLU...

Muž s ženou na jednom člunu jeli spolu a v moře krve, jež přeplouvali, se dívali dolů. Tam pohřbena včerejší hanba. Však slunce přec znovu vzchází. Mdlý vítězstvím jsem i porážkou mdlý. Já vesla hle, pouštím z rukou, páž moje k boku klesla. Tak ubitý muž. Ty vesluj, člun líně se, bezmocně plazí. Tu žena pozdvihla vesla, s nichž krve proud provázkem crčí, a vzepřela o přídu nohy. Hned člun, jenž na místě trčí, se pohne, se rozhoupává, než dá se za cílem v běh. Tak silné měla paže, tak myslivé, vysoké čelo, zas předhonit rozhodnuta, co muže uvláčelo a na kvetoucí s ním vystoupit zemského štěstí břeh. Muž s hrůzou zře dolů dí k ženě: Tam, zrak můj kam do šíra patří, jsou hřbitovy nezvěstné dětí, synů i dcer a bratří. Toť oběť má za svobodu. Byl na nůž dvou soupeřů boj. Jen zpola věřila žena a s uvolněnou paží jak brázdila vlny, ji myšlenka družného soužití blaží a v shledání po letech vzkřikla své žensky rozhodné: hoj! 118 A na dně člunu mrzkou tu jeho kořist, kov, hlínu jak sčítala si, vše raděj by hodila do bezdna klínu, tak malicherným se vše zdálo, – muž nevydech’ ani hlásku... A takto hlas její zazvučel nad vlnami směle: Já nevím, co přinášíš světu pro slávu dobyvatele, – leč věz, teď pomohu ti zas lidskost dát světu a lásku... 119