Zpěvy domova (in Spisy Antonína Sovy, svazek 11) (1918)

Básně, Antonín Sova

SPISY ANTONÍNA SOVY XI.
ZPĚVY DOMOVA
I.
ZPĚV DOMOVA.
ČERNÁ PRSŤ.
LES.
MĚSTEČKO.
ZVĚTRALÝ, STARÝ V POLÍCH STOJÍ DŮM.
ČESKÁ DUŠE.
ZEMĚ.
ČERNOZEMNÍ SÍLA.
ODJEZD VOJÁKŮ.
VESNICE ZPÍVÁ PÍSEŇ SLUNEČNOU.
MLÁDÍ JANA Z HUSINCE.
NAŠE POLE.
LOĎ.
V NEBI U DĚTÍ.
NA VSI.
SVĚT JE TŘEBA PŘEORATI.
CHATRČ CIVÍ K MODRÉ OBLOZE.
VENKOVSKÝ HŘBITOV.
CO ZPÍVALY ŽENY PEŘÍ DEROUCÍ.
NÁVRAT K LÁSCE.
HÔTEL V POHOŘÍ.
POKUŠENÍ.
SEN STŘEDOVĚKÝ.
BURSA.
PŘEDMĚSTÍ.
ČEKAJÍCÍ PRAHA.
ZÁPAS BOHŮ.
II.
PŘEDZVĚST ZLATÉHO BÁBELU.*)
I.
II.
III.
IV.
V.
PÍSEŇ Z HLUBIN.
NÁROD CESTOU KE SVOBODĚ.
A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE KRÁSNÉ...
VIDĚNÍ.
KOŘENY.
Z HLUBOKOSTI.
VLASTI.
PÍSEŇ VÍTĚZNÁ.
ČESKÁ ZEMĚ.
A JÁ JSEM CHTĚL SE SVOU VLASTÍ Z MRTVÝCH VSTÁT...
DVĚ VÝZVY.
VOLÁM SI BRATRA.
ČESKÁ PÍSEŇ.
O SPRAVEDLNOST.
PÍSEŇ STARÉHO ŽOLODNÉŘE.
JEDEN Z MN0ŽSTVÍ.
A TKLY SE MNE...
DUCH JIŽ VZBUZEN ČEKÁ NA VZKŘÍŠENÍ.
MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI SPOLU...
VĚŘ, DUŠE KAŽDÁ...
ZPĚV O HLASECH Z HROBŮ.

SPISY ANTONÍNA SOVY
XI.
ZPĚVY DOMOVA.
[3] ANTONÍN SOVA
ZPĚVY DOMOVA
BÁSNĚ
PRAHA KNIHKUPECTVÍ – NAKLADATELSTVÍ HEJDA A TUČEK
[5] Tiskem Dra Ed. Grégra a syna v Praze.
[6] I.
[7]

ZPĚV DOMOVA.
Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst. Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst, cos ve mně jak modrá dálka hor pohraničných dýmá, a cosi mou zažíhá krev, jak stará plemenná čest. Já v sobě zašlou a smutnou krásu již zpustlých parků si chovám, měst malých tíseň si nesu, vsí vyspělost zakřiknutou a zádumčivost lesů, i rybníků záblesky, jako výkřiky z daleka z těch zelení tmavých rozsvětleného, bílého žasu, kde hlasy to šumí a haleká, pastevců, oráčů, chodců a hlídačů, z houštin kde vzdychá ran střelných zadušená, tajemná echa a tichá. Já černými, zemnatými hrudami čpím polí a nížím se od nich po svazích lučnatých za údolí a mořem tam žlutých pryskyřníků zakvítám. Tam v zatáčkách rybnaté tvořím zbystřené potoky, by v samotářských pak tůních olše, vrby a břízy se shlížely do únavy ve mně a listnaté řízy střásaly lkavých vln do sloky, zvonící opuštěností pokorného klidu a přizpůsobené stromům, travinám, zvířatům, lidu... 9 Já bílými silnicemi, jich oslnivostí hořím a tmavými skvrnami vozů se ztrácím a vyjíždím k městečkům, bych jich ulicemi si zapráskal bičem, až vybouřím řemeslníků stánky, až zveselím děvče, jež chlácholí vyděšenou svou kozu, že stkvělými zuby se zasměje, zraky, jež na studánky mi upomínají a pomněnkami z vod svítit se zdají. Já starobylými a zasmušilými věžemi ztracených měst se dívám kams přes mlhavé lesy, jich opuštěnými doly, jich couky k obloze zívám a komíny starých střech zakuřuji starobné štíty a fresky i kašny, jež se drolí, pak továren rozlehlými bloky se v sousedství skrývám, neb křičím též po rozmachu, až u zelené kdes louky zas oddychuji a topolem ocitám se v poli. Já Blaníkem promodrávám, já promlouvám k množství Krakovcem, Kozím Hrádkem, já svahem se k Lužnici řítím střemhlav, já vzdoruji Trocnovem, zas Husincem věřím a v Táboře, nade vše drahém se lidem zas posiluji, jak božím nad slovem, a za velkou minulost jeho mu aspoň dík vnuka vzdávám... 10 A zatím já na jaře se lučními rozhořím květy a u věnce, kytice svit jsem dětskýma rukama sypán v průvodech Božího těla, mši neumělou si nad oltáři zpívám i hraju a lid vlhkými paprsky čechrám, větry jich porývám čela a západem slunce se loučím v slavnostní fanfáře. Já za léta obilím šumím, kos rhytmickým pohybem kosím a nad položené řady se večerem kladu a svítím měsícem do teplých par rybníků naříkavých a připravuji svět mladý si k tanci a obžínkám, neboť zpívat a milovat umím jak za starodávna, ba starých otců mám v krvi žár. Já na podzim lesy kdes pádem obrovských kmenů do dálek tvrdě vzdychám, a rozvodněnými řekami pod hrady vory letím, vše zrcadlím v sobě, města i Prahu a Hradčany, až pak kdesi se s domovem loučím, hasnu a ztichám hor cizích pod objetím. Já v zimě nad poli, rybníky, nad lesy oblaky visím a fičím a chumelím se a křísím dny, noci sen čtenářů bible o přerodu světa, 11 mé vichřice sněhem a ledem jsou podobny úrodným jízdám, já válím nad poli mračna, les ohýbám, jak hvízdám a sněžná má hříva jak létá... Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi, vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi. Má úponka visí každá národa na životu, každým otřesem jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem. V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou, a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát? 12

ČERNÁ PRSŤ.
Objímám křídly bílých racků jarní a černou zem, rozhrnující se čerstvě, měkce a vlaze za pluhem... Po ní s tak těžkými vozy jedou sedláci, po ní ku vsím se od vsí století vlekou žebráci krajem zelených kočiček, pučících prutů. Lká to, viď, píšťalek mízo! Jak hučíš, potoku, v údolí, nádrže mlýnů po řadě přetékající! Větry, v doškách střech boží písně hrající... V čepice vrchů, kde břízky bílé, jak sobolí, slunce svých paprsků vyšívá, zlatou vplétá niť, jaký jas oslepující. Až oko zabolí... A já se zřekl bolestí, děl si: Jarní dech nad nitrem bloudí, že cítím již prsť v něm zavonět, vracet se lásky zabloudilého ptáka, tiše pět, tiše pět, skřivánčím hlasem pět, stromy zakvítat růžově, lehké kročeje znít, stříbrnět vody, zvířata modlit se zrakem, trávy se chvít. Předtucho básníka, u tvých nohou jsou prostřené hody. Necítíš? Srdce jak prudce zná někdy a nově bít? Buď mi věrná, ó prsti mé duše černá, mnoho setby ti svěřit ještě mám! Všecko co žije a vesmíru vzduch co pije, mělo by bohatě vzklíčit tam... 13 Mlhy jsou rozptýlené, dávného života odraz ve vody nespouští lupenů rez, – změnil se světa mi nádherný obraz, panenské květy voní, dětí hlasy mi zvoní, se zdí zakvítá v chomáčích bez. Svět je zas moudrý, nic v jeho nejhlubší hloubi ztratit se nemůže nikdy, ať slůvko, ať úsměv, ať smích, v černou prsť duše jak náhodou pokorně je vnesu, pozdrav z rušného světa, mílová ticha lesů, bytostí rozzáření zkvetlá v pochopení, budou klíčit, svá srdce rozhoupou na stoncích, v prsti mé duše zakvetou, vlahnoucí, jarní a temné, květiny zrodím já rudé a modré ve vůni zemné... Tak jsem snil o svém přerodu. Omládlá, čerstvá zem rozhrnovala se v slunci přede mnou za pluhem a jak jsem díval se s úžasem do blat a hájů a niv, byl jsem tak životu rád, zdálo se mi, že musím vše vssát a vše zobjímat, dvakráte prožít každý dnů nenávratný div... 14

LES.
Den červnový se rozbřesk nad lesy, hrst zlata vhodiv do jich temných par... Hned sosny na skal útesy zázrakem uchycené v přenesmírnou výš se protáhly mlh šedých nad opar... A pták tak divně, divně zapěl, slyš!... Na korách bříz schnul pryskyřice tok a splynul s květů lesních vůněmi... Bříz ostrov nad mrtvých vod tůněmi se bělal, svítil dálkou do zátok, můj do lesa vstup vítal rok co rok... Háj nízký výšil se a zhoustl víc... A dál jsi vstoup’... Dech zavál borovic... A ještě dále zhořklý jalovec tě trny chyt’, i příliš temný stín, jejž vrhal listnatý a hustý dřín... A vyplašený datel, šplhavec oříšek s větévkou, jejž s lísky strh, ti k nohám v loňské, zaschlé listí vrh... Pak... v černých lesů kráčíš tajemství.. Když v mechu, drolícím se kamení v šeř jeho vejdeš větví kosmatých, mír ucítíš a ráje blaženství... 15 A duch tvůj očištěn naslouchá tich výmluvným hlasům jeho znamení... Z převratných kultur přelidněných měst když vejdeš, ohlušen a oslepen dnů pozlátkem i pojmy: bůh, vlast, čest, opuštěn často vším, co miluješ, i mnohým, co ti svato, za čím jdeš, když mnohdy zbývá ti v dne konec jen tvůj sen, buď vděčen za mír lesa, poutníku... V něm jako tichý člun když v moři přistaneš, ku skále němě čnící řetězem se spneš... A vše, cos převez’ v něm už z návyku, to vše, co mrtvé již, co umřelo, nepozorován tlupou lotříků bez starosti a veselo v tom tichu, jehož svatost sám jen znáš, v nezvěstné hloubky uvrhneš a pochováš... 16

MĚSTEČKO.
Městečko na skalním ostrohu tak civí v modrou oblohu a nad ním rozpadlý mlčí hrad. Dole se směsice řemesel kupí a z parkánů vlaje čerstvý chlad, jak shrbeno nad náměstím visí, tož přízrak rozhlodaný a lysý, hle, rozbité hnízdo to supí. Svým zdrobnělým životem městečko dýchá a večer uplývá přes ně zticha... A vidíš, jak blíže jdeš, hned kápí loupežnickou se zdá ti věž a pod ní zeď špinavá, zbojníka krk, jenž šestistaletý jak z Máchy má kol sebe tristní amulety. Tak s nejvyšších shýbá se míst, že čekáš, prst zdvihne-Ii obří k cimbuří zubům, vše na míle smete ten hvizd. Než, veselé dole se hemží domky jak narostlé k sobě skupiny drůz, jsou na slunci kuřata přitisklá k sobě a jakoby procitlá z hrůz zří na zakrslé před sebou stromky, jež ovocem letním zatěžkány 17 se nachylují nad parkány; a starosvětským ruchem tu perlík zní, hoblík tu supí sluchem... A řemesel stružky jak přítokem tekly, jen zavolal-li rytíř a pán, tu přirostly domky, až pod hrad klekly, jak hroznu zrna se všech stran. Hle, kovárna. Kovář ramenatý je od sazí černý. A rozkročen křivě, očima bělmem zakoulel nedůvěřivě, zdvih’ kopyto koně. A spálený roh hned po koutech náměstí porozvátý jsi s vůní květin vdýchnout moh’. Tu komický domek ti do cesty běží, jak vrabčí hnízdo když se ježí; z něj vyhléd’ mužík a hlavu hned schoval a jak by cosi do sebe vzkřik’, kraj kůže co knejpem přikrajoval, a do podšvů zabušil, cholerik. A jak se tak propad’ v svém hnízdě u verpánku, hned krejčí se objevil, z vedlejšího stánku hle, důstojně vyšel a bradku v hrsti s povážlivými gesty tisk’, zdravil a vážně zahovořil a o světě soudy jak si stvořil je udat hned chtěl, by sám měl zisk 18 vyzvídkou, dnů co as přinese hra a těhotný čas čím snad pouzrá. A co tak hovorný byl a sdílný, zněl hoblík z truhlářovy dílny. A že tak spěchal soumrakem, ty usoudil jsi, rakev robí, hrob nový přidružil se v hroby, by kvést moh’ věčna zázrakem. A dužiny bednář jak venku sbíjel, se spraveným vozem jak ze dvorka kolář vyjel, teď feniklu vůně z chlebů zavála. To pekař bochník po bochníku vynášel z pece, ze světlíku co záplava rudá sálala. – A byl jíž večer. Nad městečkem se drobné hvězdy rozstříbrněly a k osvětleným domkům pěly svatvečer zvonů slavnostních. Teď stádo, podrážděno střečkem jak úprkem se hnalo; vrata čumáky otevřít si chvátá a bučí touhou po jeslích... Leč městečko nejkrásnější přec bude, až chumle krojů, bílé a žluté a rudé 19 se pod štíhlou chrámu zvonicí vyrojí zítra, venkovem vonící, až v neděli vystrojeny tu řemeslníčků přejdou ženy, a pěkné jich dcerky, jichž bílému pelu svěc kaštanů podoben křehký třpyt, žár léta plný, včel zabzučí roje a do dálek bude zlatem obzor zpit, zas rozzpívají se dnů zašlých kroje tam po schodech příkrých ke kostelu, že zbožně se zadumáš, jak ve chrám se valí a vlní a na slunci hoří z nevinné běli a z ohnivých barev Otčenáš... 20

ZVĚTRALÝ, STARÝ V POLÍCH STOJÍ DŮM.
Zvětralý, starý v polích stoji dům a odpůldne, když pole zlatě hoří v srpnové výhni, kouř lehce stopa k nebesům, v psích boudách ticho, v chlévech, mrtvo v líhni, ztratíš se lehce v obilním tom moři. Co sám se zdáš jen čníti z pěšiny jak bloudíš tady, jen střechu s vikýři zříš, s komíny, jen zakrsalých jablůněk tu řady. Je slunné ticho jako v kostele, že cvrčky slyšíš zpívat z puklých mezí diskantem samotářské neděle a žáby kukat z loužovitých rezí, šuměti klasy mírným závanem lehkým jak snem a přece plným života v té chvíli, když uzráním se těžce k zemi chýlí... Jsou pěšiny jak žíly napjaté, rovinou, svahem lehkým svážejí se. Teď sestupuješ k mělké lučin míse. Hle, květy zlatých laků, strakaté a fialové, modré, z ostřice a trávy 21 tě zraky dětí zdraví, leč dál jdeš, dál a dále. Jdeš kolem mlýnů bíle, slavně mlčících, jdeš kolem pily vetché, okoralé, jdeš podél potoka, vrb, olší svítících, z podrytých břehů proud kde vyje, stříká, běsní, tůň zrývá, pěny chrlí, kupí, v ticho lesní pak mizí bezhlasné jak něčí pláč neb smích... A zas je ticho, svátek chladných, šerých stromů, mech, kapradí kde nemá stěžovat si komu, kde šarlat muchomůrek zahoří výškou-li stromů paprsek se smeká v borůvčí, pavučinách křů a travin těká, až u pěšiny v mech se zaboří a hlavy bílých hřibů odkryje ti. Ty rád jsi tomu. Myslíš na domov, i na své drahé, na útulný krov, to na plavé a kučeravé děti, a dál jdeš... se svou písní... beze slov... Velikým kruhem pak se navracíš, chlad lesů, mírné teplo luční voní. Slunce se kloní. Je rudé nad poli, je rudý štít i dům, tvá hlava vyčnívá zas nad obilím, jak vracíš se a blížíš, měsíc srpem bílým již vyplul a co kráčíš, dlouhou ozvěnou 22 se otřásají chlumy. Jakous vášní šílenou se štěkat zachtělo teď psům... Již potemněly klasy, něco dýše z nich pokorně a teple, krotce, tiše. To Boha cítím chleby vonět z nich i zráním zpívat a před žní dobou oddaně s mou duší splývat. 23

ČESKÁ DUŠE.
Je česká duše posvěcena zemi: z ní vyzařuje žírných krajů dech s poli a lesy, ztajenými vesnicemi, s malými říčkami, jež plynou jako v snech a blyskotají úsměvny a němy, slunečných plny mírných pocelů, s městečky, trčícími vížkou kostelů z ovocem přetížených sadů a s romantikou příkrých skalních hnízd rozpadlých dávno, zpustošených hradů. Jen vzdálen české duši ruch zní měst, výpočty tvůrčí nesměle se výší. Jí patří plodná země, výška hvězd a hudba mírné přírody, již slyší: jen zřídka architektur klene zkružení, jí zřídka patří chrámů velebnost a sláva, neb horečných měst kyklopická sdružení, kde kouři továrními nebe promodrává, neb štoly krtčích cest kdes v říši podzemní. Je v české duši obraz sídel klidných a uzavřených, v sobě zatichlých, kde dny a roky, snad i staletí bez přátel v celém světě jako v prokletí musila žít, 24 kde mírných očí vlídných oráči širá pole orali, vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých před osadníky zájmů podloudných, když z ciziny se proudy prorvali, musila vstřebávat a pohltit... Teď pevně, věčně musí tu již stát: Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným a nesmrtelným jako boží řád se přikovala k svému Bohu nahoře, a dole k zemi připoutal ji v pokoře oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidí, i po pastvinách rozptýlených stád... 25

ZEMĚ.
Čekala, panna touhou zmatená a nedočkavá slunce na objetí. Prs, poupě pevné vzrostlých přes noc dětí, rozpiatá, bujná, smělá ramena. Jarními stromy, květy, travami zpívala zpěvy prostých luk a polí a vše, co ztrátou zrývá a co bolí, byl cit jí nejasný a neznámý. A sama vášeň, nevědomý hřích, a sama lůno, plod když mízou vzkřísí čeledí, rodů, druhů tvar a rysy, počala – v slunce mocných objetích. V objetích slunce, v jarních, modrých dnech vyssála rozkoš blaženou a krátkou, všeho, co žije, stala se tak matkou a v žhavých rodila nás polednech. A, zrajíc v ženu, k létu, k jeseni jak vadla, chladla, rubáše nám tkala. To na mrtvé a rakve uvykala, smír s láskou majíc ve svém mlčení. 26

ČERNOZEMNÍ SÍLA.
Byl plodný tak podzim á čerstvý. V sýpkách navršeno v hromady narostlo zrní a chléb se pekl, že vůní domáckou, feniklovou voněl. Vysušeno konopí utřeno vlálo, jak větrem vlas na výsluní. Vše, země co dala, již ve sklepy složeno. Tmavé půdy to skryly i komory v kované truhly. Pojaly to i hospodyň prostorné skříně. Zásoby žní zříš všudy, neb od zrní plevel již přísné rozlišilo síto. Teď od žernovů si voly a koně, do té chvíle již táhli je celé dny, co hřímal stroj a hučel, v chlév odváděli, i podkasané žínky rozpustilé se ztrácely z mlatů, jichž plný prs jarní jak pupenec pučel... A rázem vše utichalo a do zavřených humen jen zahnědlé sluncem, slaměné stohy trčely prázdné. Hlas venku se ozýval zřídka. Byl zavřenou jizbou tlumen, neb všecko již pod střechou doma. A v polích práce vázne... Dřív zatrpklá jablka štěpů nalila se šťávou, dny sluncem lahodnými, a větví spleť k zemi se níží... To zbývá tu ještě... Než stařec už s ptačí drobnou hlavou a bezzubou, hospodář jde, neb sčesat je, čas se blíží... 27 Teď den se tak začíná dlouze ploužit, tak záhy, záhy, mží nad kopci večer a uléhá vlhce na pastviny, kře, stromy a louky a pole, i les se zdá jak nahý a průhledný, prochlad svůj má a mrazivé, lezoucí stíny... A den je již jako den, v mhy chladné ráno věsí se pozdě tak slunce a u večer brzo zapadává, a kdos-li jde v město a u lesa přes vypráhlé vřesy, krok mluví i sváteční kroj a do vzduchu vyrytá hlava... Pak za den již nic se nestane... Smrt jen že přišla k chlévu a souseda staříka zafoukla, toho, jenž bez pohnutí tam umíral ve dne i v noci, za mlátiček zpěvu, much pokrytý černými kopci na vyschlé kůže žluti, a dítě že kdesi se narodilo a v chatrč něčí svůj zaneslo zdravý křik, že tulák tam za přívozem se objevil u stohů... Vrah to, či žebrák? Či na zvěř léčí? Hle, slunce pak poslední paprsky prudce tříští o zem, i o vody... rozrůstá tma... a ti, kdož jsou pověrčiví, cos čekají neblahého v té noci. A prorockým zvykem zvlášť starci chtí nalézti pravdu a o ves starostliví chtí její být stráží a svědomím, jejím zpovědníkem... 28

ODJEZD VOJÁKŮ.
Jdou vojáci pochodem, dům a dům uplývá na zad, krok v tempu jak duní. Rachotí bubny a zdvižena k rtům polnice vřeští, co kov, to se sluní, zbraň blýská a dlouhé řady se sunou, šeď modrá ulicí dlouhou a slunnou špalírem občanů a žen a drobných dětí, jichž hrozen visí na kandelábrech zavěšen... Jdou bez lásky, bez hněvu, jako stroj, neb dálky jsou neznámy, země a města, kam rychlíků hřmících povede cesta a neznámo, jaký to bude boj. A budou-li ženy je v objetí čekat, jim pokrmy chystat? A stařeny bdít? Na rožních zda budou berany pékat a pod minarety krev vína pít? Neb budou-li prázdny tam sýpky a studny, vsi němé a bezlidné, život trudný, tož bez mladých žen a smíchu jich? A budou-li to snad vlastní bratři, jimž srdce již od zkázek matčiných patří, ty postřílet byl by hřích – ty střílet a dáti se postříleti, 29 jak z rodné by matky to byly děti, a plakat pro ně? Neb vzteklý mít smích? Jdou... Stojí. – Řve perron a nádraží... Vůz o vůz jak v šíleném pospěchu naráží v chychotu zvonků, den tmí se již ve svém sklonku, kdes u tvých hlav svým klepotem neúnavným do celého světa se rozbíhá telegraf, a mladým krokem a plavným se perronem rozlívá vojáků dav. Křik, skřipot a vozů dus vzduch pod šedou, skleněnou střechou zrývá. Na perronu nad klubky modrých bluz se černá již vztyčila lokomotiva... Vůz za vozem hltavá dračí jsou ústa, v nich tratí se vojáků mračna hustá a třeskem jak okna se otevrou, řvou poslední s Bohem, řvou poslední s Bohem, tak jako když mezi mrchami hrdinsky mrou. A záštita, naděj a naše stráž, své matky naposled objímají, 30 svá děvčata pohledy sežehají tím hloupým svým srdcem do dna až... – – – – Jedou a jedou, sny o něčem neznámém cestou si předou a vlak jak se rozjíždí v lada, hvězd tisíc jak padá a padá, kdes pastviny, blata a vsi jak mizí s věžmi a mosty, vše mluví ryzí mateřskou láskou a volá cos ze tmy a světel, s vysokých kopců a z nížin zdola, a třílistý jak by jetel kdes v nezvěstném poli kvet. Za tisíce tisíců let nějaká bolest tam stojí jak skála holá, květ hledá a volá... Jedou a jedou, vlak u hranic dýmá mlhou šedou... Kdes u hranic syrová Noc se dívá, zář ohňů tlumí, však výstřel tu z pušek neumdlívá, ta Noc je cizí a zpívá a zpívá: 31 „Nad opevněními sunu svou těžkomyslnou lunu. Dám vyzvídat, ze vsí a z lesů kdo prchnul, kdo zrazen byl. Já na ohně kmeny vám nesu. jdu hlídat vše na sta mil... Jdu počítat aeroplany, jež z jitra vzletí, by kolébány se vznesly a pluly kdesi až pod nebesy a pátraly orlími zraky, jež smělé, jak údolí do mlh se topí, podkopy, stany i stopy skrytého nepřítele... Nad opevněními sunu svou těžkomyslnou lunu... Jdu, počítám neschůdné vrchy, kdes na pláních hnijící mrchy a reflektory vpaluji do ticha okolí, kde nové se bělí mrtvoly, děl hlavně kde matným svým leskem ran váhají vzryvným třeskem a u kterého to spáče kdo zoufá si, pláče...“ 32

VESNICE ZPÍVÁ PÍSEŇ SLUNEČNOU.
Kaštany slyšet větrem dunět, pádem pukat, křivými větvemi jich samý dukát se zlatem válí v prachu silnice. Jak hloubkou podmořskou modř nebe propálí krvavých jeřábů uzrálé korály a po větru se klátí, svítíce. Vesnice zpívá píseň slunečnou. Vše, štíty domků, chlévy, dvorky, dříví stohy, dobytek strakatý, beránci, kozy s rohy, lid jdoucí, vozy s pytly tvrdě bílými, hus hejna na rybníce, kejhající ryčně, tím sluncem září osvětlené ustavičně, jsou živými ti druhy, milými. Vesnice zpívá píseň slunečnou. Tak drahými, jak zapomnění. Hra věčnosti, jež prchá v drobném dění, životů moudré hlásá vítězství. Sem úzkost nesmířené hanby, hrůzy nahlédne sice při tragické chůzi, však nikdy nerve selské srdce v dví. Vesnice zpívá píseň slunečnou. 33 Je večer, předsváteční září den. Svět v černé osudy je zapředen, k mládeži skoupý, strohý, lakomý. Je do pláče jí, slibů, do loučení. Hudcové hrají, v krčmě k utlačení, chce utančit se, rukama než zalomí... Vesnice zpívá píseň slunečnou. 34

MLÁDÍ JANA Z HUSINCE.
Pastviny u drobných lesů vroubené trním a vychudlým křovím, věrné svým věčně bílým a žlutavým květům! Vypráhlé, slunné suchopáry s ostrovy fialových vřesů! Vyhlídky k černavým, zchmuřeným Šumavským hřbetům. bílé kde sunou se mlhy jak z pánve žeravící, na obry měnící zdáním vrcholy omšených hor! Strniska provátá perutmi podzimu studenými, sníh kdy již čiší z oblaků, dálkami v krvavém slunci pojednou rozhořelými prosvícením mlh ostrým až daleký nad obzor, větrné království pasáků! Zde z večera denně Jan stával, pásal své kozy v své zděděné po dědech burce od pluskavých dešťů, od prudkých větrů tak vetché, tu pobýval, hrál si, tu zpíval, tu pobíhal s dětmi, tu čerstvý jak pozdní vítr divoký na vodě v přeletné změně si na píšťalu hrál pastevců, při vodě z pramenů, kůrce a často dalekou ozvěnou jeho zpěv zvučel, neb uměl si zbožné i veselé zpívat písně, když les mu nad hlavou šuměl... Ó tenkrát miloval život, když opojen tušeným světem. 35 I rvát se uměl, svou dětskou a silnou pěstí a smát se svým zdravým obličejem, pih plným, v němž selské a chytré štěstí, nos zvídavou skobou čněl směle pod rovným, bělavým vlasem a nad tenkým dloužil se jistě mudrácky zpřísnělým retem... Snad měl po matce přemítavý smutek a po Bohu hlad.hlad, že hodiny naslouchal větrům a díval se v lesy a cítil změn prchavé stíny od jar až po zimy mráz? Snad měl po otci vůli, jíž podřídil všecko, co do duše chytil, od otce se učil chorobu krotit i radost zmáhat, lži kárat a v pokušení vždy rozeznat pravdy hlas? Tu všudypřítomný dlíval, když divokým dupotem se strání se plašily pastevců kozy, návratu pudem tknuty, je za sebou vlíkly, jim zařezávaly do rukou provazy, když za křiku divého, řevu, v posledním vzhoření plamenů z černého ohniště zmrskaný kouř se háďaty vyplazí a syčivě vybuchuje a krčí se, sešlehán pruty, až zkomírá bíle a bezmocně, tence jak sen, když sotva že nadechnutý se dopřádá na myšlence... 36 Ti všichni, kdož s ním se tu životem brali, ti všichni, kdož znali jej, sotva jej nad všecky milovali, tož pro smělý jeho zrak, pro zdravý jeho růst, pro pobožnost pravdivé duše, že k světu rost, že se dral z řady, že uměl záhy ty učené cizáky z Prachatic přerůst, kůr štěbetných žáků, chór rozezpívaných nad pulty ješitných literáků zlatem srdce a stříbrem úst. Ne, ku domku svému jej nepřipoutala blíž tu žádná zdravá a prostá žena a malá, by oddaného a pokorného hrud krotkého sluhu si připoutala a připoutavši zdravými děcky podarovala, ni pro lásku nezadržela jej matička stará a drahá, ni otec jej nezapřáh’ pro sousto s dobytkem božím k pluhu; – však zlákala jej a zvábila navždy Praha, Praha, Praha, ó Praha... Tam na dlouho navždy zmizel, až jednou se vrátila pověst o něm a byla slavnou i bědnou... A jak se již krajanům stává: jí nemohli uvěřit po dlouhá, dlouhá později léta, že přímý a silný ten hoch s tím hrozně pravdivým hledem, 37 jenž s nimi tu kozy kdys pás, ta umíněná hlava se kacířem stal i svatým, ba svědomím celého světa, že na hranici pálen svou pravdu, jak věřil a učil, kdys mohl zpívat, že proti všem stál tu, biskupům, papeži, císaři, zář nebeskou v obličeji svém bledém, jež po tomto světě již nezáří, že protivit moh’ se a přece se s nebeskou svatostí na vše dívat... 38

NAŠE POLE.
Kam dohlédneš, jdou dlouhé řady polí, z jablůněk přečnívají střechy chat. Lid zachutnal ti země drsnou solí a ty jej musíš, musíš milovat... Je krásné růsti na domácím poli, v též prsti, pod týmž sluncem laskavým. Být množstvím, jehož stejně šumí stvoly hovorem věčným s dávným Bohem svým. Být množstvím, jehož dobrota jest tvojí a jehož smích a pláč i zamlklost je tvou. Tě víra v život stejně s nimi pojí a citů úponky se stejně pnou. A stejně z prsti kořeny tvé ssají chladivou vláhu dřímajících sil. Tak všecka srdce stejná přání mají: vzít boží pokory i moci díl. 39

LOĎ.
Kdys vedle dveří krámku, kam tři schůdky vedly, se pyšná loď objevila. Reklamní svítil jí plakát, linie Hamburk-New-York. Právě se vlajky zvedly, šroub pracoval, vzkypěly vlny, z komínů kouř se zdvihal výš, nad hlavami lidí a lodníků, modré nebe žíhal... Ruch, nepokoj, pohyb, pak odplutí. A já denně snil tu před touto lodí. Neb denně mé srdce musila lákat svým cizozemským kouzlem a její bok se vryl v mé děcké srdce, i plavba ta tisíce tisíců mil. Až přes oceán jsem Kolumba veleti slyšel. Teď za daleký zřel shlížet jej obzor. Teď z Kanárských ostrovů zkřeky já slyšel přepestrých ptáků, křivozobek i opic, břeh rejem indiánů až do zlatova hněd’ a zelených vegetac země v modré dálky se topíc mne zvala a zvala a já jsem se denně musil chvět a chvět... A všech těch vzpomenuv přátel svých děckých hodin, ztrávených v chalupách nízkých, jež se již rozpadaly, všech, odpluvších do Ameriky, těch všech, kdož se mnou si hráli, i úsměvů jich a všeho, co dali mi, dobrých slov neb malých všech dárků jejich, ať hnětýnek, koláčů okoralých, sčesaných jablek, neb všeho, co vzácností bylo těch rodin: že dovolili mi pohladit ovečku, svolení dali, bych zaplet jim na stavu přízi, neb roztočil kolovrat, 40 neb otočil brusem, neb popohnal dobytek bičem, a potom se pochlubil všem, proč měl jsem je tolik rád... A často tenkráte já pod borovicí vždy usnul a sladce jsem snil, tou lodí rozrušen skladnou, že únavou zajaté mé smysly sen vášnivých žádostí víc jen roztesknil... I zdálo se mi, se sousedem chudým, jejž tolik mi bylo milovat, jsem do Ameriky odjel, tam zbohatl s ním a vlád’ tak velikým množstvím zlata a stříbra a drahokamů, že všecko jsem zkoupiti mohl, a byl-li kdo ubožák, neb plakal-li někdo, neb zatoužil biskupy mít i krále, já koupiti moh’ i to, a lidičky, věřte, tak já pomáhal všem, a s ptáky a hady a krtky a s tvory nejnižšími a s lidmi nejubožšími já kamarádil a měl jsem je stejně rád, a těm, co neuměli ni číst, ni psát, zvlášť oddaným služkám a stařenám, starcům schouleným a chůvám, které bych dobře měl znát, neb cikánkám, jichž jsem se bál, neb žebrákům Istným, že žebrají o lásku boží neb o sousto a zatím v taji si krádeží nebo psí pokorou pomáhají, 14§§41 všem, všem, všem já rozdával zlato a stříbro a drahokamy a z rukávu sypal jsem bohatství své a přestávkami já nabíral nové. A na tu práci jsem známé své vodil se dívat, své všecky drahé a všecky kluky zvláště a košiláče nahé... 42

V NEBI U DĚTÍ.
V to dětské nebe vstupuji vždy rád. Tam vše je svaté bez svatých i Boha. Tam všecko modře kvete, pošetilých stád tam nápadů se toulá křepká noha. Her trochu krutých, trochu bujných her křepčí a tančí stíny duše slunným pruhem a já jsem čist jak vy v ten podvečer, neb já jsem, děti, vaším rodným druhem. Vždyť dobrota mé země, předaná mi krví matky, z vašeho je světa, a její žal i moudrost vstřebaná v mém srdci nebem modrých květů zkvétá... 43

NA VSI.
Za večera slunce rudě se stmívá a jako rána krvavě živá řídkými protéká stromy. Kraj rovinu tesknou od lesa táhne, silnice bíle žhne a prahne, mdle chalupy mlčí a domy. Van, zdá se, prachem k zemi klesá a vůně vyprahlého lesa. Je bezvětří, přestaly šuměti topoly i potok pět, i včely, lakotně vyssavše med, z trav zmizely do ticha, do polí. Ni vlaštovky nekrouží – jen myšlenky v hlavě a v srdci teskno, a stíny se na míle prodlouží... Já nevím, odkud drobná ta muka, kovářík ve zdivu ťuká a ťuká a s rosničkou, na kůře stromu jež visí, kuká, kuká, stesk neznámý a velký čísi se v jedinou hudbu večerních zvuků mísí. Od lesa vracejí se z polí s potahy líné krávy a voli, tak těžce jdou, s nimi much blíží se stěny, 44 nad čumáky chumel jich houpavý. Kov cinká, skřípají nápravy. A vzadu jdou bosé, .předčasně sestárlé ženy, vysmáhlé na kost, a pošvihují si biči, na dobytek zpěvavě křičí, a kolem chatrčí, zahrádek, plotů krok pevný jich míjí, tvrdě duní – a v slunci na meč ostrém v svém zapadání se sluní. Ne, ženy nejsou ani smutny. Cos jako úděl osudu nutný si vnášejí v drobné své dvorky. Tam děti se popelí. Den byl horký. Tam hrály si samy a čekaly, kolíčkem přivřeny za hradbou kopřiv a lopuch, na hrdinsky tvrdé své mámy. 45

SVĚT JE TŘEBA PŘEORATI.
Vsi jsou ještě opuštěny od mozolných mužských rukou. Slunce, hvězdy, vítr tají živých vzkazy, mrtvých spánky. Oběť byla přinesena. Naplněn čas lidskou mukou, číši po kraj plnou žalu přinesla Smrt v radovánky. Ještě stále navštěvují matky přízrakové bledí. Hrůza od srdcí však daleko již usedává. Kroky utěšitele se blíží. K otevřeným dveřím hledí celé stráně zkvétající, na nichž zelená se tráva. Překotnou je nová práce větru, slunce, jara dárců. Život luk a polí jak by do žil rozbouřeně vtékal – v prsti všude co stop dětí, žen a unavených starců. Družný pohled krav. Pluh v brázdách. A kraj ještě jak by čekal. Není pýchy, marné lásky. Bude jedno: zapomnění znenáhlé a smírné, jak je utěšení po neštěstí. Po ráně jak otrnutí, prázdný úhor po osení. Svět je třeba přeorati. Krev chce nové plody nésti. 46

CHATRČ CIVÍ K MODRÉ OBLOZE.
Chatrč civí k modré obloze. Jabloň před prahem se nahrbuje. Smutně rozpadá se, uboze, sta let přes ní vítr běsní, duje. Někdy za pohody, za ticha cítíš, jak tu roky puchří suše. Praděd pívával tu z kalicha, lámal chléb a uzdravoval duše. Někdy jak by kouty ožily hovorem všech starodávných věcí, jak by přísnou písní prosily dvojhlasy, slyš hlaholit je, téci. Na zahrádce hýří jako dřív slunečnice zlatového oka. Chudoba tu, pokořených div, sídlí odraná a modrooká. Ale tři sta roků nevěra roste denně k utiskovateli. Mlčí chvilky za dne, z večera, jak by pohrdáním kameněly, 47 kameněly, k času zrajíce až by v balvan vzrostly, schopný k boji, jenž jak palcát zdrtí, sudlice utiskovatele tíží svojí. 48

VENKOVSKÝ HŘBITOV.
Malinami sládne. Sluncem hřeje. Pestrostí květů tichne, šedostí mechů. Tajemnou prázdnotou dávno vydechlých dechů. Dovádivými cvrčky cvrčí, nějakým podzemním pramenem hrčí. Hlas ten se modlí či zpívá, či snad si něčeho přeje? Uprostřed na návsi, obec v obci s kostelíkem a s baňatou věží na výšícím se krčí kopci, v čtverhranu zdí se drolících. Tiše se nebožtíkům leží pod drny tlením vonících. Dřevěné kříže jsou pochýlené. Z osyk se dívají, vrb a bříz, kovová, tepaná schránka se klene: rezivé kříže vyvrácené, vítr se s dešti rve o nápis. Obec mrtvých, toť obec stará. Jako zpěvník, jenž staletím sežlout přemítán křivými prsty, jako vybledlý, chatrný misál, ornát vetchý, v němž zlato se párá, 49 jako kalich, jenž víno vyssál, aby již navřel dechem tím. Stará to obec, jak dýchavičný u varhan cínových píšťal hlas, jako dech plísní ustavičný zdí, kde, kropenko, viselas. Sladké to ticho dneška i vzdálených věků leží tu, leží zlehka na člověku. Kolikrát se tu již obec sešla celá: od starosty až po pastýře a do rebela, od kněze s učitelem až do rváče hospodského, od duše zakřiknuté až do hrdla tlampačského, od víry duchařských, mlhavých visionů k rozumářskému popření věčných hvězd, od víry v život vezdejší bez klopot a shonu do prokletí všeho, co bídou žije a jest, od blahobytné zpupnosti něžných statkářských rodů do bídy chalup a opilých krčem zkřivených schodů. Obec v obci v ranní spí rose, jako by v světě nic nedělo se. Dávno, kdož spí tu, si sklidil pole, vypravil děti a ošetřil 50 brav svůj i stohy ve stodole, s čeledí při dlouhém vysedal stole, podzim kdy nad vsí se rozvětřil. Dávno, kdož spí tu, světem vyšel hledat si štěstí modrý květ. Dávno se vrátil a dávno zdráv přišel, v duších mu hučel širý svět. Bouřila města řečí cizí, továrny v otroctví jaly jej, zasíval pole, jež pán si sklízí, kolečkem zaskřípal v drobných dnů děj. Ale přec vrátil se z města a z dálky, od cizích, z otroctví, zámoří, z války, v chatrči místo kdy vyplnit moh’. Políčko když moh’ přeorati, přes potok na luka květná hnáti, pásat, jak zcela malý hoch. Zase byl doma, a zas tu vrůstal a tak, si zvykl již, navždy zůstal s políčkem, s kravkou a pod krovem... Na schody mlynské s pytly stoupal, snopy zdvihal a v potu se koupal, za kravkou kráčel, žernovem, cítil, jak voní vlastní hlína, děti jak rostou, jež sundaval s klína, 51 žena jak zraje domovem, něco tu bylo, co teple a němě mohla mu dát jen vlastní země... Pramének v podzemí odtéká... Oddaná píseň věčné chůvy v životy uspaných mrtvých mluví. A kdo tu na hrobech pokleká, jichž se tu tolik pobořilo, do malých, travnatých kopců slilo, tichem svým ještě ticho množí, a cos jak smilování boží vznáší se nad vším, co bylo. Uprostřed návsi obec v obci, maliny voní a v divokém plotu špačkové plody si hledají zobci, vzduch je mdlý, sladký na dřímotu. A vše, co v statcích a chalupách kol žije, co zvučí, co zpívá, se sluní, kosami cinká, co v kovárně duní kladiva daleká, pily co sípou, okovy ze studní tažené skřípou, 52 co bučí dobytek... smířený bol jak by tu naslouchal z keřů a květů, z křížů a zdí a mizel světu, vzdušněl a vznášel se nad údol... 53

CO ZPÍVALY ŽENY PEŘÍ DEROUCÍ.
Sníh padá a neustává, když noc se dlouží a plouží. Žen touha tu nejvíce po svých mrtvých vzdálených touží. Tu všecky se scházívají v myšlenkách na pláních krve, jich všecky lásky, jich myšlenky i jich kající zrady. A klekají na místech těch, kde srdcí shas’ plamen mladý a hýčkají v duchu tu prsť, již zulíbaly prve. Sníh padá, padá tam nad zapadlou nesmírnou dálí, jak nad stolem boží rady by peří v kruhu draly všech vzpomínek ruce a zpívaly si družně k tomu: My dereme peří manželům, milencům na peřiny, že tvrdě tak musili lehnout bez hříchů i viny a nevrátili se nikdy, nevrátili nám domů. V svět, jizbu boží, lampa měsíce slabě svítí, je zmlžena téměř hebkým prachem sněžného kvítí a u stolu vesmírné milosti řada žen dere peří: My dereme lehký prach nádherných kdysi rajských ptáků, svých nadějí zraněných šípy, smrt kdy jim utkvěla v zraku. Nechť lehce se pohřbeným leží poblíž nebeských dveří. A vesmírném v jizbě té boží vznesla se holubička, mír tichý nad duše vylét a ženy tiší a hýčká, i opuštěná krev žen jak život v půl novou již láme, se loučí: Chvil šťastných jim dereme peří na podušku. By dobře se mužům a hochům na věčném dřímalo lůžku, jich věrám a nadějím věrnost nad hroby přisaháme. 54

NÁVRAT K LÁSCE.
Vzpomínka se někdy rozednívá jako v žitém, ztělesněném snu. Noc je temná, vůní lučin zmdlívá, lísky voní, jak jich listy mnu. Měsíc mlhou sotva narýsován. Spadla noc jak černá opona. A v té tmě snad hřbitov mlčí, schován? Ticho, tma, jak vše když dokoná? Všecko mlčí. Jenom javor v pláni na tušené cestě šumí tmou. Ze samoty jako usmívání drobné světlo hledá duši mou. A teď jak by po planině k zemi světlo krčilo se za světlem. Chatrč za chatrčí blíží se mi. Cos v mém srdci zpívá rozkvetlém. A hned chlévy teplem dýchat cítím, mléko crčí horké do nádob. Jizba čeká ozdobena kvítím, i ty čekáš, život můj i hrob. A hned cítím, jako dravec schvátí láska mne, rty moje zkrvaví. Cítím ruce bouřně objímati. Pocelů hvězd pršku na hlavy. 55

HÔTEL V POHOŘÍ.
Nevěrné hýří slunce. Hôtel z bílých skal do žlutých stromů temnem zavýskal. Déšť stíhá slunce. Vůně vstává hnilobná a krajina je duši podobna, jež mlčí jakýms klamem zpustošena, neb jako po ztracené lásce touží žena a marně touží. Zlý a smytý rys se ostří, vítr hvízdá: kdys... A po pěšinách hosté nudu vlekou. Ten, dravčí typ, ten s výslovností měkkou cos cizí řečí zazpívá. Jak vítr bouří, fičí, mrazí, provívá... Je vlhký, řeže, zdá se, páchne, zvlhá zem celá v daleku. Za mlhou mlha. Svět mezinárodní, svět každodenní barevná sklíčka protřásá a mění: generál, abbé, bankéř, athlet, rváč, žid, jenž kraj prolézá jak vyzvědač; obstárlé dámy stolují tu s vámi s drzými hochy, s dětmi, dívenkami a poblíž v kaštanové aleji krasavci s automobilů se sklánějí. Křik, řinkot talířů, příborů smích na bílé ploše stolů prostřených. Chvat sklepníků zrcadlí drobný basin. 56 Posuňky, horečka. Tvé srdce, blázen, klid namlouvá si: množství utopí je v cizotě své, zláká, uchopí, uzavře, odvleče v uzounké pasti z té servilní, jež bezradně spí, vlasti... Jdeš. Za plotem kdes parku žena oře a slovanské, veliké tiché hoře jde s ní a před ní, za ní, a ti, kdož tu parkem jdou a evropskou se baví denně řeží krvavou, v kraj lhostejně zří, nesmířený hřích kde po slibech se jitří zapomenutých, kde zadrhnutý úsměv nad krajem, a jak by duše měly bloudit v něm, tajemné pochyby se kol nich předou, vsi krajem se vší zakřiknutou bědou se zdají rozhlížet... A někde... přec se nový rodí svět?... 57

POKUŠENÍ.
Město s chrámem a branou mé prosilo jednou mládí: Dej mi svou zeleň a budem se míti rádi! Usedni na šedém kameni brány, jež mou je slávou, buď mi podbělem, šípkem, ostřicí, boží travou! Dřímavě, zimavě podloubí mé když do čtverce mlčí, vyroj se s děvčaty, líbej a života hlad měj vlčí. Vídáš-li mlčet mne za dne, modře se komíny kouřit, neviňátka bych za noci slyšela bezbožně bouřit, kloním své štíty žalostně, zvětralé prohýbám střechy, víno kde starci pijí pod mými mechy, – čekám, že něco se stane jednou za století. Pohni mým tichem, dokud mládí tvé neuletí! Čím víc větrám, tím více věřím. Mládí tvé je mi zázračným elixírem v této smutné zemi. 58

SEN STŘEDOVĚKÝ.
Již k arkýřům gotickým kráčím a kolem orloje Jsou na něm žně namalovány z dob míru a pokoje a jakési uspání čiší z něho, to dobře vím, a to mne tak mate, že sotva to slovy vypovím... Zas pod domy úzkými kráčím a podloubími jejich a patricijské zřím domy a krčmy ty v pestrých jich dějích a zdá se mi: jak bych rodičů zbožných a přísných byl syn, odkojen Husovou krví, z rozkoší, vzešlých z ní, z vin. Tu zdá se mi, jak bych kráčel s knihou svou, bakalář, v tu kolej jezovitskou a bledou a vážnou měl tvář a v zdání, jak bourat bych slyšel tajemným tlukem kladiv kdes poslední oltář, kde pod obojí jsem přijímal, si znenáhla zvykal a musil žít s tím, kdo minulost zradiv se modlil již s císařskými, kdo s nimi se zpovídal, do vyhnanství denně se chystal, ó nadlidské naděje sílo, a několik ukrýval knih, jichž dědictví po otcích zbylo... A bakalář, zdá se mi, večerem jdu a sním o všem tom dnes a naslouchám do ztichlé noci, z níž vyje dnů válečných pes, v tu dobu, kdy exulanti se chystají vyjeti z brány, a na koních najatých. Zdánlivé ticho, mír na vše strany, jen v srdci je úzko a temno. Vše zkradeno, prodáno, 59 je vyrabováno zlato a statky, vše rozdáno je rodům, jež nenávidí ten, z něhož jsi zrozen rod, jenž o prvenství se rváti bude již věčně, hrát o národ... To chápu, lkám v srdci a k bráně, jež těžce se otvírá, jdu, loučím se s exulanty, zřím za nimi do šíra a denně tu drahé ty čekám, kde milenku svou mám. A myslím, že posledního dne loučení nepřečkám... 60

BURSA.
Den šedivý jako když mouky šeď nezvěstný mlýn by ve svět sypal, co v ulicích tramwayí hluk skřípal olbřímím vozům v odpověď. U bursy kupčíci na chodník a na schody, pod kandelábry a vlysy svůj v hebraismy ztajený křik si zpívají, hlučí, svou chvalořeč, mísí v to agenti pochyb svých jízlivost, svou výbušnou zlost, i smíchem se dusící zchytralý dík. Co na burse hlava lpí na hlavě, co hádají se a chválí dnů zboží dle dešťů a slunce a úrody boží, déšť na ulici mží modravě. A jako by z hluku slov zvonilo zlato na velikých měřicích zisků váto, – ............ já žírné zřím v daleku prostory vlát zažloutlým zlatem tam u lesů kdes a zapadlých blat... Jak hallucinován den srpnový cítím žehnouti obilím zralým a ovocem, kvítím... A slyším dech letního, světlého rána, za fujarou pastýře ovce se vlní, 61 dzin, dzin, dzin, dzin to zvoní a drobného městečka brána se postavami a nářadím plní, a houpaví, strakatí voli se plouživě vlekou kams do údolí, kde v lučinách bělí se mlýn... Ó střídavé, drobné plochy polí, lny zrající, máky a skvrnaté natě, kde chatrč stará se hrbí k chatě a k silnici pod topoly. Vše ve znoji srpnového žáru jak praská a šustí a zrá, dzin, dzin, dzin, dzin. Co hospodář sklidí? Nemá zdání, vše slunce je, dešťů hra, vše oblohy modré je stín. Ó nekonečné jsou obzory, hoří, plá obilí, zlaté jak vlny v moři, kdes na něm jak koráby plují, vesnice bílé se stožáry ranními svých věží a pod větrem stromy nad nimi jak vzepjaté plachty dují. 62 Ó, louky a pole za ranných ros zřím jasně teď, v sluch mi zvoní cos dzin, dzin, dzin, dzin, za fujarou pastýře ovce jak zašly by v mladých dnů stín, slyš, zvoní to, ztrácí se pastvištěm, dzin, dzin, dzin, dzin, dzin... A všude bronz ječmenů a žit rozvlátá zlata... Jsou údolí sluncem vrchovatá jak nádoby zlatistých vín... A všude se zdá až ke štítům chalup líti zlat přezrávající vlnobití a nejvíce za čistých jiter, v nichž dlouží se stíny ze sadů, jablůněk, švestek a sliv. Vsi vidím se dívat dychtivě do roviny a městečka drobná do dalekých niv, kraj vidím se bělat těly v světelných blescích ranní rosy, a poslouchám, tisíce ženců úrodu kosí, a vidím, jak Bůh je milostiv. Již hlavy volů zřím kývat se z hlubokých cest a za nimi plné vozy se vléci, tak jasně to zvoní, jak zrna když z bohatých snopů se sypou, když pod tíhou obilí nápravy skřípou a úžasných bohatství tvoří budoucí zvěst... 63 A konečně – probudiv se – dešť crčet jsem slyšel zas, cink dukátů za uzavírkou kdes o mramor komptoáru. Tam, zdálo se mi, zlato niv žírných se vylilo, pot ženců že vypilo, krev radostné práce v únavném, horkém žáru a moudře se o mramor smálo: proč, komu ten uzrál klas? 64

PŘEDMĚSTÍ.
Klikatina kde kolejnic blýská se z šedých dýmů, rostu tam, svážím se po stráních příkrých v údolí. Pod tunel slézám černý. Blok sazemi črtám a měřím pravítkem ulice vkresluji v pastviska vůkolí. Toužím až k holému vrchu, k vrchu sousednímu, domů svých osamocených si stavím vedety. A že jej překročím mílovým krokem, já věřím, věřím rozmetám domky, jež v zahradách zelinářských sedí, hranice dříví u řeky, na slunci atleti hnědí vypraženy kde v skupinách klímají rozsety. Smetu to drobné smetí: zahrádek zpustlých, altánů, chrámků, rozbitých sošek u shnilé vody basénů, zapadlých chalup se spoustou špinavých dětí, drobounkých hospodářstvíček, chlévů, jichž chátrá došek, starostvětskoustarosvětskou tu idylu rozpadlou srovnám a smetu, vymrskám, vypleji, vyženu. Vykotlané vy stromy shnilé, vari z cesty! početí mého je tajemná chvíle! mohutné vy tam topoly panského sídla kdys, uvadlé pod břečťany, kaštany rozložité i stařecky nahrblé vrby: zkolím vás, usmrtím; větřím již hltavě na vše strany k řece a za skálu vniknu, za kře i za houští. 65 Neujde, neujde mi již, co schovává se a hrbí a co se matky země nepouští... Vymetám, srovnávám, pěchuji, vyklízím bezděčně, staletá obydlí bourám, zaječí pelechy zrývám, rozšlapu ptačí hnízda,... ba, večer tak umdleno bývám, že konečně jako výr slepý v noci jedinou lucernou zarudlou do dálky výstrahou svítím, tmou, chodci tichou a vychudlou, na křižovatkách kde rychlovlak projíždí s vytím. Vše že tu rozkotáno, co syrové nemůže spat, vše že tu vlhnoucí tmy a prázdna se musí bát, zuřící psy že slyším v ohradách zaštěkat, a že vše tristní, co nadzdvihli trčící, tmou, zedníci, tesaři, cestáři pozdní hodinou, v nehotovosti své poťouchlé strojím úklady, děsný strach samoty vnukám i samo cítím... Ráno však veselo je mi, hó, hej rup, třesk, skřípot, dne tralala slunce když zazpívá na místa stavenišť rozlehlých, na ohrady, kde zmlkne psů štěkot a na ruch dole, lešení na domech kde se ještě tyčí holé, s cihlami pater noster kde sklouže nad zemí, koleček po prknech skřípe a vrže a řehtá se smích, 66 podél jam vápenných dělníci v prachu kde, čmoudu a kouři budují, roubí, tlukou a bouří, hó, hej rup, v dne slunečného kde tralala v dýmek kouř pálenka zavála, ó, ráno tak veselo je mi! Maltou zdí syrových dýchnu hned, pryskyřicí dřev, novostí bílou, těsností klecí, jich uniformitou, zděděnou výsknu si bezohlednou brutalitou, vžitý vkus zpívám si, úsporný vyděračů zpěv... A již své domy mám. V nejvyšších patrech pod střechami chudou poctivost skrývám neb drobný vyvrhel, vykládám s oken ztučnělé kokoty s kyprými ňadry, lenochy vyčkávající, až náhoda vznese je nad vlnami, k službám je zavolá osud, jich tvrdý nepřítel, bída mi po pavlačích tu rozvěšuje hadry, lehčí zde hodiny duší však, odpočinek těl. Do šíře, do dálky rostu již, lákám v každém patře, rodinu poctivou družím k dobrodružné chátře, stařečky vysloužilé k tažným zvířatům a brzy dům napěchovaný bude, až zšílí řemesel rachoty, pouťovou muzikou pozakvílí, vychrlí z rána a večerem zase zjímá, léto ať přijde ať zima den co den zástupy soumarů tažných z dalekých továren. 67 Starost mi vzejde: hřbitov a silnice k němu rovná podvědomým již noří se mým zášeřím. Cosi jak škola, kostel, věznice, polepšovna v příštích dnech mojich dřímá, vše pouze v mlhách zřím. Brzy mi zaklepe starost. Snad park s tou zelení chudou vykouzlit musím, kde děti si bledé hráti budou, vrtošivce kam staré na lávky usadím, dám jim pít zeleně svěžest a stromů a květů vůni, invalidy tu provádět budu na výsluní stezkami s šedých kouřů pozadím. Ale co s pustými stráněmi, holými svahy počnu si, s kamenitými lomy tam, na výši kdes, kříčky kde nezakryjí žár nahý a kde se schází dávno, včera i dnes lenochů mladých a zločinců plémě, sedranými jichž hadry šedá se žebrácky země, smilní tu, snuje hřích, jako rod ještěrek snívá v lomech těch: o zámcích ukroucených kdes nacpaných pokladen, o vymáčknutých sklech výkladců, páčidlech elektrických, o sklepech, krámech zavřených, za nocí o stopách lidských, sluchu kde nezdá se ještě o vraždě, ruce jež zbývá, procitá-li spáč okamžikem, jímž okraden? 68 Starost mám, lomy když za noci černou tmu ve zraku, v doupatech nezvěstné kryjí a stále tónem vyšším v koutech mozků jak rozeklaný jazyk hořáků zlodějských lampiček syčící nenávist hladu slyším, ozvěnou zmírám, v ulici kdy se hne smluvená rota výrostků nevzrostlých, bledých kdy holčic se mátožně motá opilý smích... 79§§69

ČEKAJÍCÍ PRAHA.
Jsi jako něčím raněná, co škrtí. Tu ležíš pod námi, ne k životu, ne k smrti, jsi zmlklá bytost, jatá, zkrocená u cizí matky prsu. Visí svadlý. Něco se v tobě rodí, skrývá, řádí, hýbá, něco tu bídně trpí zlata pod chapadly. Něco tě milosrdně vyšší mocí líbá. A synů svých jsi krví zbrocená. Vím, čekáš na svůj život. Nebylo ho, není, ne, ještě ne to život: živoření. Zástupů hromadných bolesti tebou pádí chrleny Evropou v krvavém porodu. Vše daly jsme, řvou: Krev a mozek, zdraví, mládí a teď a teď chcem svobodu. Tvůj život nebyl to. Vždy oblouzený v dny čekání, v dny revolt, k snění odsouzený a naší touze připadal až k nekonečnu, že dlouhý, neplodný, vnucený byl, jak vězně v žaláři, jenž zakletý je a čeká, čeká, potichu zeď ryje v sklepení svém a obrácen spíš k věčnu než k činům tvůrců, kteří silně jimi žijí, pudy a krví, svobody své víno pijí, – tak vězeň čekal a tou slavnou věrou žil... 70 Věz, pravý život tvůj s bouřnými lesky všemi vtrhne a vpadne zítra, památného rána: Svoboda mladá v krvi vykoupaná až půjde tvými ulicemi... 71

ZÁPAS BOHŮ.
Ohromná města růst vidím, vždy jinak výbojné rassy. Jedno: Toť město milliardářů i nejchudší chátry. Hřmí trustů vozy. Do mlh řve moře. Zboží z dok na břeh vyloďují; lodí nad vodou široké pásy těhotné bohatstvím prasknouti hrozí, na slizkou dlažbu chapadla jeřábů chrlí přívaly beden a pytlů. Lodi se houpají, stanuly právě. Roky snad plují od země, klíčící zisk kde desateronásob se rodí. Jak jedna loď k druhé se druží, tak duchově noří se, blíží; vše páchne rybinou, dehtem, řve těžkomyslně moře, loď každá již plesniví chaluhami, jež jeho hloub oře vždy zbožím, vždy zlatem, vždy tíží... Bůh Robinsonův, Bůh světoobčanství, volnosti, jenž přemítal o objevech, pohodě a zisku, jemuž se od rána do noci snilo: stvoř z malých počátků dílo! stvoř z malých prostředků systém! Bůh důvtipu, píle, chladných úvah, Bůh trpělivý, jenž zmocnil se pokladů téměř všech světa koutů, aby naplnil desateronásobně národa svého misku, odvážně beroucího ze všech uhlů světa, kořistícího a podmaňujícího minuty, hodiny, léta, 72 od pekla Bombaye až do vnitřku džunglí, od Singaporu až k točnám, od pokořených radžů až k bronzem zčernalému a civilisací poděšenému tvoru, Bůh loďstva, tvrdých kupčíků, i soucitem k žebráku pohoršený Bůh nad Londýnem se schyluje a napíná mlhami sluch. A biskupové a celý národ se k němu modlí: Ó s vrahy, ó s vrahy vyrovnej dluh! A druhé město: Je krví a železem vydupáno to druhé město. A večer, v noci a ráno hřmí povely železných jezdců a čet děl hudbou vždy novou, národu sladkou: jak podmaniti si svět. Z železné kázně kultura bez půvabu se rodí, bez geniality roste a násilím třeba se brodí, je vytrvalá a krví se nebojí hýřit a vzplát, v brnění železný rytíř má-li se vyvýšit a nad ostatními stát... Bůh harcovníků v dnů zisku, Bůh nevkusu, Berlína, Bůh metodických dříčů a prostě modravých očí, však ocelově tvrdých a neústupných lebí, jež pracují od rána k noci k svému úzkému nebi, 73 Bůh disciplinovaných stád, Bůh učených tisíců bez lidskosti, tisíců básnílků, na „ránu“ již rýmují „ránu“ ve velikášské své divokosti, toť tvrdý Bůh, vraždící chladně s promyšleným cílem a šlapající po štítu ostatních národů, teskně bílém, po jejich touhách a nadějích... Ó potři vrahy. Dej vítězství silným, tě vzýváme v modlitbách svých! Dva národy šíleně rvát se zřím. Dny vydrážděny, s raçovou zpupností chtí se zřít svázány, povražděny, plazy se svíjet u nohou, dva nenávistníky krutostí života na dravce růst, kramáře, toužícího mít železné brnění soka a duši mu vyrazit z úst, zbrojnoše železného, jenž po zlatě kramáře touží a ve své písečné louži po říších rozpjatějších a nesmírnějších touží. A za nimi ostatní Evropa potácí se a potácí, pro menší kořist a menší slávu krvácí, cos umět jen urvat v čas pravý. A ostatní Evropa krve má moře, má krve dostatek pro cizí zášť, pro cizí vztek, 74 svá nejkrásnější má těla, své nejosvícenější hlavy, sta vznětů, sta snů, sta v klíčení pohřbených myšlenek... A v děsu tom, řevu, jenž kostmi pronikal, v tom třetího města, Washingtonu zdvihá se mocný hlas, hlas našeho Boha též, který kdys burácel v Čechách, než shas’, hlas hrdé a nepotlačené, svobodné Demokracie, Walt Whitmanův zpěv jak ji družně tak vyzpíval, on potlačené si národy svolává na ráz a ráz: „Ten má-li se bojovat boj, ať za svobodu se bije a má-li být bojován každým, ať každému svoboda žije.“ Když národů nejmenších Evropa, stržena jako vírem do zápasu dobrodružného veštvána klesá a mizí jak ubohá přípřež, jíž hra ta je krutá a cizí, a zájmy cizí v tom světě širém, kde pronárůdků, těch zotročených, je také třeba na krvavé těsto pro budoucí svobody chleba, z něhož skýva má ukájet všelidský hlad, za moře krve, za moře krve, – tu každému třeba ji dát, a odměnit spravedlivě, kdož za ni se bili a nikdy ji zbaběle neopustili. 75

II.
[77]

PŘEDZVĚST ZLATÉHO BÁBELU.*)
I. I.
Ruch Bábelu do noci stále vřel, a nestvůrné domy výhní plály. Tisíci dobře mířených střel myšlenky výdělkářů zrály... Obelstít, zdolat, znásilnit, upoutat rozum i cit. Ze všeho růsti má zlatodol kdekoli kolemkol, kde pracují za mzdu otroci od rána, od rána do noci... Již hromady zlata se věží, kupí... Je žraví vždy oblétají supi a v šílenství se o moc prou a prvenství. rvou zobci si peří a klovou oči a křídla zlámaná po zemích a mořích vlekou, a točí se na povel Satana... Nad Bábelem krvavá denně zář... A čímsi kořistníků tvář neblaze hrozí... Jejich chrup --- *) Psáno v době „Zápasů a osudů“. 79 mní pozřít protivníků trup a jejich čelist rozvírá se do dálek i do šíra... Kdož stavěti Bábel pomáhají, své vozí kvádry, své síly dají, zří denně, jsou zlatem stmeleny ty jeho kameny, dnem, nocí jej hlídají kořistníku, mzdu berou za to, bez lásky, díků. V nich po práci marného přítomna myšlenka roste ohromná: My, bez viny, dobří, za těžkou prací svou my, jdoucí! stvoříme novou epochu světovou... My zdvihnem se jednou, ať stavba ční až k nebi jak příšera smuteční a opuštěna v záři hvězd ať mezníkem přechodné doby jest, ať kosmické jak strašidlo ztrhaných mraků pod křídlo ční, Bábel zlatem stmelený, chladný a studený... II. II.
My do výší vnikli již nejzazších, sta pater věků a kultur nás zdvihlo 80 až v závratnou oblast, kde vítr ztich’, však hladových ptáků se hejno zlíhlo... Z nás budoval každý a tesal a snášel, bděl u ohně věčného, soumrak kdy shášel oblaka nocí vybledlá a dlouhým plutím slabá a mdlá... Však běda! Náš pot se v stružky slil a pod Bábelem kdes vyústil v potoky zlata, jež mocní světa v své jímky schytávali léta, ty hrůzostrašnou svou pod zoří nezvěstných tekly do moří... A my jsme jen viděli, v úzké své kleci, kde k nýtu jsme spájeli nový nýt, kdes v hloubkách se ztrácet, to zlato téci a do neznáma vyústit, a poháněni, jak obrovské stroje, světovým řádem puzeni my zvykali si už na zklamání svoje a na své... schuzení... Leč druha když za druhem v resignaci Stymfalští odnášeli ptáci, my s obrovské stavby lešení 81 jsme do hloubek nesmírných shlíželi zděšení, a začali poprvé reptat, vztek játra nám počal leptat, i srdce i mozek... Též jakás i radost vzdálená k nám vztahovat počala záchranná ramena... Tu poprv jsme stavili práci na Bábelu i rukou i mozků, – vzdor, ruka na čepelu připraven mlčky čekal, co Mamon dole obstoupil Bábel v hrozivém kole... A s té své hrozivé výše jsme křikli dolu, kde rozvalený v své pýše v svých chapadlech objatý Bábel držel a svíral strašlivý Mamon, ďábel, a hlas náš dálkami hvízdal a hřímal a zmíral: Nuž, vizte, toť on, toť on... Toť Mamon, toť on, toť on... Nám překáží na vlastních osudech pracovat, nad zisk je necení, už na jeho zlato se každý dech náš promění... Ne, nezdvihnem’ ruky už jedné, blesk myšlenky bědné, nepošlem’ děti kruh nový dostavět 82 zlatého Bábelu, k chladnému nebi jenž ční a se šklebí, mřít nepůjdem’ za Mamon... Nuž, vizte, toť on, toť on... Radš opustit závratnou stavbu a podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu, svým aspoň něco zváti, své síly rozepjati pro vlastního srdce potěšení... My obrovské stavby jsme viseli na lešení jak přezrálé plody svým odhodláním, a dole šilhavý Mamon obcházel Bábel v hrozivém kole... III. III.
By Moloch ten mohl své zlato jíst, dnem, nocí, ten Bábelu zlatého Antichrist, vše zkoupil svým zlatem. Dal utápěti svět celý v svém zlatě... My staří i děti jsme pro něho od rána do noci jak otroci se plahočili... Tož má teď zlato. Však hlad nám pouze uštědřil za to... 83 Brav, obilí, kov a vše, co dá les, pole a moře, co úroda, on skoupil svým zlatem z našeho potu, toť jeho je odměna za robotu, vše zkoupil, vše zdražil pro náš hlad... Jak sepie když tisíci chapadly krev nám vypije, zlo vymýšlí pod Bábelem svým, nás dráždí chapadlem lepkavým, nás, v Bábelu vězněné, objímá chapadel sty, všem staví se hrozivě do cesty... A nutí nás do práce, nýt a nýt spájeti, obrábět hmotu a vytvořit vše, čeho si žádá ve chvílence: netvorných lodí obrněnce, bezčetné řady strašných děl. Jak po vědě hmatá, po umění, div nežádá duší si přesvědčení. Lup modlitbou počíná, k bohu již pěl. Chce zákonem odvěkým svého zlata, by moc svou na věky udržel... I my se již modlíme k bohu svému v nás poznáním novým stvořenému... 84 Nuž, opusťme závratnou stavbu. Chcem’ podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu... A den jak se blíží, nejzazšího kruhu na lešení, my chystáme se jít z vězeňských mříží, jsme odhodláni, za těžkou práci svou stvořiti novou epochu světovou... IV. IV.
Věž zlatá se zachvěla v základech svých. My prcháme Mamonu. Zlatá věž se houpá a chvěje jak nesmírná Lež, jež dimensí nabyla nesmírných... Nás oslepil Mamon, však nezabil ještě, k mzdě přikovat chtěl nás, svou hrůzu věště... A Bábel se prázdnil. Proud valil se dravý, tah národů všechněch stěhovavý... Jak ve zmatku, mrtvě čněly kol nestvůrných hřídele, těžce se zamlčely! I komíny továren neslaly šmouhy v den oblohou modrý a prázdnotou dlouhý jak věčnost, jež peklem kdys stala se nevolníkům, ač rájem býť mohla smrtelníkům... 85 Už plantáže ztichly. Už poslední zlatý kvádr se na boku válí, je nezdvihnut jeřábem, žhne a pálí, nad Mamonu řekou, jíž břehy vyschly... Už pot náš se v zlato jeho nepromění, chce k záchraně naší téci i k potěšení... Věž Bábelu zlatá do oblak ční, žhnou sloupové kostry její západem průzrační, jak červánky slunce prázdno její duchovým mlčením utápějí, ta obrovská stavba, již opustil hybný Duch: toť zapomenutý je Molochův Bůh. V. V.
V tu chvíli, kdy všichni Bábel opouštěli, (nás duše již předešla v nejkrásnějších snech), v hostinné kraje ony jsme spěli, kde pracovat přáno je každému na vlastních osudech... V tu chvíli z nás každý kvésti spatří zem dávno nám zaslíbenou. Ji hostí vesmíru kouty tytéž, kde kosti složeny pracovníků bratří v prach dávno, tak dávno rozdupané 86 pod Molocha kročejem zlatým... Tu zákonem svatým nad prací svou bude i ziskem bdít radostný člověk příštího dne. A silný z tvůrčí své obnovy si rozkošné zbuduje domovy a v nitro své vlastní hloub pohlédne... Tam vzadu kdes netvorný Bábel sahá zdviženým koncem nad mraky. Je prázdný, je prázdný, toť kostra nahá lidskými před zraky. Jen Moloch ji svírá chapadly svými, co u nohou vysýchá mu zlatá řeka a hasne a mizí a zatichá ostrůvky ztracenými, a slábnoucí, celou tíhou svou jak Moloch lpí na Bábelu svou pýchou bláhovou tu obrovskou stavbu svíraje rameny, svým nezvratným koncem ji jednou zkácí a zlatem, jež vstřebal, sám vykrvácí... se zalkne jich zlatými plameny a pod sesutými zlatými kamenykameny. 87

PÍSEŇ Z HLUBIN.
Smutný světa spasiteli! Dej mi sílu, abych smělý vybudoval z trosek let nový svět. Po slávě jsem vzepjal rámě, vnitřní plamen užírá mne. Věřím, doufám, z plných cév liju krev. Věřím, doufám, stavím vůlí, srdce matek lomím v půli; životů já vyšlu v skon milion. Žena pro dnešky lkát umí, bohu zítřků nerozumí. Plod, jejž zrodil její klín dán mu v oběť: Toť můj syn. Mužů bůh hlad věčný, vlčí, matek bůh je hrob, jenž mlčí. K žití až jej vzkřísí čas: vydá hlas. 88

NÁROD CESTOU KE SVOBODĚ.
Zranil jsem tvé srdce mnohou hroznou ranou. Ztratil jsem je tenkrát chvílí oplakanou. Dlouhý věk jsem od té chvíle kráčel k srdci tvému. Nesl jsem svůj kříž a slouchal tichu bolestnému. Hodina mi za hodinou, za rokem rok uplývá. V rozdnění se kůropění ozývá. Den tak ještě daleko je, ale já se vracím. Kajicník jdu, po pěšinách neschůdných se ztrácím. Než jsem k srdci tvému dospěl zas, to byly míle trním v roklinách a nocí bez důvěry cíle. A teď jenom rád bych viděl, zda-li ještě ránu mělo? dávnou tu mou ránu, jíž vše kolem rudě krvácelo? Aneb zda z té hrozné rány krvavého rozevření zazelená život nový a já dojdu usmíření? 89

A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE
KRÁSNÉ...
Mne noci tížily i dny a ležely mi balvany na prsou. Já umíral jsem s nimi. A hrozily: Tak budem tížit, stále těžší, i tebe, národ tvůj. Kdo žít chce po svém, zhřeší. Jest pánu poroučet a otrokovi sloužit, kdos musí k moci růst a někdo po ní toužit. My naslouchali tak, trpěli od kolébky, leč v sebe věřili i v srdce svá, v své lebky. Z ran hrozných, jimiž pěst nám vnukala, jak smýšlí, vždy duše ze zkoušek silnější ještě vyšly. A my vždy cítili, že vytrvat je krásné, že s prsou svalí se též balvany a jasné že ráno rozsvítí se nad vším, co je naše, že jenom do času se krčit budem plaše. Neb život jen tak dlouho mučednictví učí, v němž někdo zabijí a někdo křivdou mučí, dokud smrt včerejška tvou ještě hlásá vinu, dokud tě utrpení nepovznáší k činu. A z utrpení velká jak nám roste víra, nám duše narůstá a přes obzory zírá, dech světů dýcháme, tak jen se slastně dýchá, je duši svobodno a z nesmírného ticha hovoří záměry, jež proto dlouho spaly, by smělé vstaly tak, jak nikdy nebývaly... 90

VIDĚNÍ.
Lidský byl soumrak. Hrůza se potloukala po zemích s kyjem. Zuby jak cení! Duše se ani tak neobávala smrti jak zneuctění. Mlčíš a Hrůza tě do naha svlékla. Trpíš... spřáhla tě k vozu a vlékla přes kaluže krve rudé, zbořeniště, vyvrácená města, přes vsi chudé. Na zastávkách zas a zase těšila se, těšila se jak jí budeš otročiti, plakat příště, plakat příště. Všude smrt, však nebolela tuze. Smrt spíš byla v zneuctění hrůze. V tom, jak se vraždí nenávistí, v tom, jak má chuďas žluč její jísti, karabáč slyšet, jak hvízdá a svistí. Pod tupou hloupostí mučitelů srdce mi denně usedalo. Ale z mých želů – ale z mých želů z hlubokostí mých těžkostí něco se do světa smálo. Do světa vidin mých, země mé, mojich lidí, mrtvých i živoucích lásek i nenávistí mých, měst, jichž věže zrak v budoucnu vidí, 91 vsí mých v lukách utopených, lesů mých, kouřících se touhou vzdálenou, modrou, do věčna dlouhou, lidí mých, toužících po duši, – smály se oči mé a cos je konejší, osuší. Viděl jsem: krásný a jiný svět přede mnou pojednou stojí. Viděl jsem: rány tolika set roků se scelují, smiřují, hojí. Po panně železné, jejíž muk tíha kostí jen slyšela bolestný chrust, viděl jsem, volnost jak k práci nás zdvihá v nesněný nikdy růst. Viděl jsem, o čem jsem v síle té nesníval, že se den nad všemi rozdníval, rozdníval. Zázrak jsem viděl zahořet k tomu před prahem chatrče každé i domu: Slunce – chléb k vínu kalicha lámal nám nového bratrství Bůh, a všem jej stejně dával, každému dával jej, lásky to splacený dluh; slunce se nemenšilo, chléb na věky neustával, bratří a bratří rost vznícený k nekonečnu až nával. Viděl jsem žíti vše nově za smrt a muku, viděl jsem velikou rodinu, jednu spojenou ruku dědů a otců a bratří i maličkých vnuků... 92

KOŘENY.
Hluboko v zemi naše kořeny co srdcí, mozků se již vypíjely. Jsou k velké práci ještě stvořeny, mrtvými províti nás k světlu těly. Jen když zem cítit ve svém hluboku jak prostor, základ, místo tvé je jisté, živí tě a dá prýštit v průtoku podzemní prameny, hučící, čisté. Ne, z nejmenších to není zázraků tam růst, kde tvému zbraňovali růstu. A mluvit tam, kde chtěli opaku nebázlivými otců svojich ústy. A z nejmenších to není milostí růst k plnosti své, k lásce, zaslíbení, uprostřed obžalob a příkrosti tam, kde ti brali slunce, světlo denní. A z nejmenších též není osud náš: musit si srdce na srdci jen hřáti, jen mezi bojem chrániti si Otčenáš a z víry otců k dnešnímu dnu zráti. Kořeny, pijte naši souvislost s bratrstvím duší, s biblí krásou přísnou, 93 kořeny, pijte velkou minulost svědomí hlídající, neúlisnou. Kořeny, pijte, pijte ještě víc, radostno píti, jen když duše věří, ta žízeň po svobodě utěšíc jen naši touhu k velikosti změří. A pijte také pelyněk a žluč krvavých, nespravedlivých, mstných dějů hrůzy, zrad, slibů zmařených, z nichž vnuku, uč se výstrahám, kdo zadržel tvou chůzi. Kořeny, pijte! Ale v sladkost míz ať přetvoříte vše to v dílně boží a v síly dobré, z nichž sto jisker křís’ by každý úder, který život zmnoží. Jen na kořeny když ti nesáhli, ty vyženeš a vzrosteš do koruny. A nechť jsi z kůry dřen a vypráhlý, Žár slunce najdeš zas, chlad smírné luny. 94

Z HLUBOKOSTI.
Já denně slyším v duši ozývat se zpěvy bratrských a slavných chórů. Vítězných, vážných, mužně vroucích sborů. To jak by před bitvou se církev sešla snad a z bolestí se povznášela svých, že ruce stiskají se vzpjaté v koloběhu, mlčení sladké na rtech, družnost, něhu zřít v odhodlání společném i v objetích. Ne po hodinách, po rocích tvůj splacen dluh. Leč po stoletích vražd a hrůz a ponížení, když z kostí exulantů prášku není, zas celým světem náhle promluvil tvůj Bůh, Bůh odplaty i smíru, poznáš jej, tvůj Bůh, tvůj českobratrský, tvůj dávný Bůh. 95

VLASTI.
To jednou v noci věků zavolá mne hlas. Ty, spravedlnosti, mi určíš vůli, sílu. Číš všehojících léků podáš včas, jen vypiju ji, bude doba k dílu a ze mne hrdina se stane zas. Jsem rozhodnut tě vyrvat, přivinout tě k srdci, třeba k smrti zkrvácenou, má vlasti, zbavit ruce tvoje pout a zaštkat radostí a zavýsknout si nad svobodou tvojí navrácenou. To tebe, vlasti, náhle probudím, i vyrvu z náručí tě samozvaných. A že si náležíme osudím a za výčitek, dosud nepoznaných, v zrak utrpení tvého pohledím. Vím, neblahá že’s, prosta obrany, má vlasti. Zavinil jsem sám, že malý já krčil jsem se, zvyk’ již na rány a jak mi tebe po kusu kus rvali, v svém pychu žebrati mi navykali. Teď, jak tě vidím svou, já zkrašluji, tě vyvyšuji, zdobím diademem, 96 jak ten, kdo ublížil, víc miluji. a v obdivu a zajíkání němém já nemám, nemám slov, jen děkuji. Má vidina je slavná, slavnější než skutečnost a proto jasně hoří, je bouřnější a letí plavnější mi na bezuzdném, nesedlaném oři, že sotva tkne se horstev, zemí, moří. Tak budeš velká, jak jsem si tě snil, když pokořenému mi prach tvůj dali líbat, a když ne pán, však otrok tvůj jsem byl a nad zkrvácené tvé lůno zvyk’ se shýbat, bych útisky se znovu narodil. 97

PÍSEŇ VÍTĚZNÁ.
Blíží se noc a voní, jako když z primulí rudožlutých tichý smutek se roní. Skonejšený žal padá s hvězd. Srdcím matek hrozno jest. Nevíš, co otupěle tisíce podušek věčného spánku osud ti stele? Z tisíců smrti prosté k životu láska že roste? Zmládni, ó duše, pro radost vítězství krutou! Pokloň se v tuše: Po hrůzách smrti hřej, živote, rozdávej, přej! 98

ČESKÁ ZEMĚ.
Z podzimních těžkých mlh dnes, jediná hvězda, Vyplouváš, Česká země. Jsi jak vor mlčenlivý. Kořist máš drahocennou, sebou jen vykoupenou. Nikdo se řídit tě nezdá, tak jsi tichá, tak do sebe vkleslá. Snad my všichni tě řídíme, my živí i mrtví, vkukleni do jedné myšlenky. Jenom jsou slyšet údery vesla v té velké tvůrčí chvíli dění, vzruchu a sledu, doplouti s tebou tam, kam nedočkavě věky již cílí myšlenky otců a dědů. Zřídka tak země hrdě mlčet uměla jak hrob, jenž se zavřel, aby vydal v krátku ty, které z mrtvých zítra vzkřísit musí po Velkém Pátku. Dávno již nikdo velký, mocný, svatý tě neosvítil, tě neblahořečil, nikdo nezaštítil, 99 tě nikdo milostí nezdvihl hluboce poníženou kdys bohačku, o dědictví i o moc ošizenou. Podzimní dnes černými dešti schladlá, schudlá úrodou, v lesích když mráz a skleněná šedost, vesnice krčí se schuzená o kořist rádla, tvůrčí tvou bolest cítím ze všeho promarněného, povrženého všeho, zanedbaného od času dávných rodů, kdy ruce se vznášely ještě, by tě požehnaly, kdy hlavy byly, jež za tebe myslívaly, kdy srdce byla, jež za tebe krvácela, kdy důstojenství bylo, jež tebou panovalo, kdy korunu pevně posazenou jsi na hlavě přemocnou měla. Bez přímluvčích a bez lásky srdcí těch, kdož vážili před mocí světskou a před nebesy, marně jsi toužila vetřelce svrci, určena k chátrání čekala jsi, děti své rodilas, pokorné sluhy, v cizí jho spřežené, aby jen žili, odpouštěla jim denně, tebe že neubránili, krví do barbarské přesily denně crčící. Tys čekala, nereptajíc, že míjel čas darmo 100 a doufala’s, pevná a jistá, den co den, mlčící. A tak své děti, tvou zdrcené malostí, děti jsi rodila, dobré a statečné k dílu, vytrvalé a bujné tvou jarní mízou, v nejlepších duších jsi vypjala dávnou svou sílu, prudce v nich bušit dala svému srdci pevně a zdlouha... Zpívají prameny tvé, tvá tvárná krása, tvá pokorná, věřící touha, tvá nezmarná hrdost, tvá víra jásá v konečnou spravedlnosť. Rok co rok, v sklonu září týmž časem na pyšném koni když přijíždívá v průvodu slunečných dnů ten, lid jejž světí, kníže, tvůj světec, aby naplnil světelným žasem oči tvých pokorných oráčů a jich dětí: Tu vždy lesk záře koruny jeho na všecky Čechy tak doleh’ a dal tak každému, kdož po zvyku starodávném při svátečních stolech pohodoval a pohár na zdraví vypil, – naději novou a víru vštípil v nové tvé panování. Rok co rok sychravý, bouřný vítr když v smršti se vzpříčil 101 Bílou tvou Horou, od zdí Hvězdy psovsky zavyl, nesmířený se přízrak v hrůze nad tebou vztýčil osmého listopadu, ten, jenž tě vláčel krví, popravišti, žaláři duševních hladů, aby moc tvoje v bezmoci zašla shnilé, za nemnohé tvé syny provinilé, aby vin jejich nezměřená míra porobou potupnou dána ti byla žít, – tehdy se rodila pevná víra v nové tvé panování. Rok co rok, července žhnoucí když výheň vřela půdou tvou, cítila’s, syn že z tvého těla zmařen byl, přivázán ke kůlu na hranici, ten, jehož svědomí hlas byl přemocný hlas, v města a ve vsi a v samoty nejodlehlejší důtklivě vrostl, celé věky burcující, svět až připravil doufat ve spravedlnost zas, – v ty dny vždy víra bývala nejsilněšínejsilnější v nové tvé panování. A tak dnes s kořistí božích jen vděků, milostí, požehnání i protrpěných vin zdáš se vyplouvat do jiných věků, všichni tě provázíme, otec, dcera i syn, 102 mrtví i živí, šťastně dopluj, šťastně dopluj, všichni příští tvého jsme žádostiví, všichni jsme spočítáni, do jednoho tví. Cítíme společný zápol společných bratrství, která tě nezradí, vinou svou nezatíží, neustanou, dokud tě nepřiblíží plností vnitřní k velkosti práce, která se přes věky klene, jak ji horečně myslilo dávné proroctví na druhém břehu věčnosti, viděním vyslovené... 103

A JÁ JSEM CHTĚL SE SVOU VLASTÍ
Z MRTVÝCH VSTÁT...
Tvor z prachu vzpřímený pod modrou oblohou jsem pilný stál, mužný božích u nohou, nebýti seštván o prachu hrst. Krev pokoleními silnými chtěl jsem vydat, mohla mi rodnou zem bránit a hlídat, krev mohla být pýcha má a můj štít. A zatím ji hlíně dát musím pít, z níž hnětl mne boží prst? Bez vůle zanášen do neznáma padám. Naději v zítřky pokorně skládám, kořisti ne již, jen smíru si žádám. Již srdce nezrývám tou marnou mukou, proč hříčkou jsem stal se v běsnících rukou, než símě vydat a vzklíčit mám? Nevydat hlasu, jít, zaniknout, sám? Jdu, dívám se v dálku k svým, láskou doufající. Jdu, beránkem lehnu snad obětní na hranici, jak žil jsem, krotce svůj život musím dát. A já jsem chtěl se svou vlastí z mrtvých vstát... 104

DVĚ VÝZVY.
Moc je tak nemilosrdná, těžká a hrozná. Život a smrt ji dnes ještě pozná, nahý ční k nebesům meč. Její zrak ledový, vbodený do věků určuje osudy člověku, skloň se a mlč a kleč. „Mám vše a rozdám, kdo sloužil mi věrně, statky dám, lány dám, horstva i les. Tomu, kdo rebel, dám otročit perně, pověsit dám ho dnes.“ „„Věky jsem mlčela,““ zahřměl hlas tichem hrůzy a horoucně lidsky zněl. „„Ale dnes nemluvit, bylo by smrtelným hříchem, za duší milion, milion těl. Ten, kdo se nahrbil k zemi již pokorným zvykem, by tu sil pro jiné, pro jiné žnul, ten, kdo je najatým robotníkem, žebráckou mošnu má, hůl, ten kdo jen shrabuje života smetí: nuže, nechť za mnou jdou všecky mé děti, do víru, do bouří, do proudu. Spravedlnost jsem a na soud jdu.““ 105

VOLÁM SI BRATRA.
Utrpení mé, mé poddanství s každým už dechem Hrůzy se krátí. Ale až přijdou hrobaři tví, Hrůzo, kdo život mi vrátí? Ten kdo mne pokořil, sluhou mne zotročil, na mé se usadil hroudě, přece chtěl, abych se do smrti plahočil na věků překrutém soudě. Léta mi uběhla, jak jsem sloužil v lopocení vždy stejném. Ale já po svobodě již toužil, po vlastním domovu hřejném. V chvíli té zase vzpomenu, že jsem kdys bratra míval. Zase jej zavolám po jménu, pastevcem byl a zpíval. U ovcí zpíval si, strakatých krav, pokorný sluha boží. Ozvi se, bratře, jsi-li zdráv, volám tě, bratře, ožij. Kdysi se často mi zdálo, o život oběma že nám hrálo. 106 Ale teď věřím v žití, bratře, jejž ztratil jsem z mlada. Pro nás že slunce zas svítí, země nás bude mít ráda vyděděnce chudé. Snad se k nám hlásit bude. Mlčíš? Snad nežiješ. Když jsem volal, neozval se mi tvůj známý hlas. Pak už jsi jistě mrtev, tě zdolal slabounkým stébelkem čas. Ozvi se, bratře! Kdo tě též mučil? Sebezapírání kdo tě učil? Jakou řečí promluvit smíš? Můžeš se hlásit k srdci mému a zda hlasu roztouženému ještě pak porozumíš, jako tehdy, když rozešli jsme se dvojčata za horským předělem v lese? Za sliby, za sousto, za peníz koupili tě tam, ty nevíš, čís’? Umíš snad jako já snésti potupné rány pěstí? Nebo že mlčíš, tě hrdlo svírá krvavá vrchnost tvá? Nevíš, že jedna krev, jedna víra, jeden cíl bratři jsme dva? 107

ČESKÁ PÍSEŇ.
Jdu zemí zhořklou od krve. již pokorně jsme přelévali. To ticho srdce moje rve, když měřím pokořenou dáli. Tu z bolestí jsme přezráli, zdupané pole skromných klasů. To hrůzy po nás dupaly nás vyhladivše z myslí, z časů. Mřít chudí, přísní k duším svým, vždy na okraji hrobů nohu, mřít za plotem a blaživým žebráckým skonem kráčet k Bohu: tak šli jsme, sníce o činu, jenž rovný spravedlivým duším by dones v jednu hodinu svobodu zotročeným uším, to o činu, jenž dovede pohltit osoby i chvíle a jako osud k věčnu jde, živ z jeho moci, krásy bílé... 108 Dřív třeba mřít je minulým a uložit je v slehlé hroby, dřív třeba spásy zhynulým, srovnati nebes láskou zloby, – leč pak, zem zhořklou mládnouti, zřít duše přerůst otců viny. Je živým sobě vládnouti a pro budoucí... věřit v činy. 109

O SPRAVEDLNOST.
Až vše, co patřívalo mi, si budu opět brát, snad bez krvavých stop vše neskončí. Boj dvakrát zlý a těžký udolat i nepřítele i jich náhončí. To bude boj! Buď o život neb o smrt bude hrát. Leč vy, že na hrdle a na svobodě své jste také poznali ty ruce krvavé, ty stejně hrozné ruce zákeřné, výbojné, vraždící a chladně katovské, vy všichni, bratři, zahřmíte své mocné: ne, se světa sprovodit až budou chtít mou pevnou vůli: žít. A z dávné mojí moci, moci královské, kopyty koní roznesené, rozdupané, vyloupené a několika milci poděděné, z mé dávné moci lidu mého záštitu mi pomůžete stmelit, po balvanech snést, a „Spravedlnost“, vrytou mého do štítu mi dáte v čele světa triumfálně nést. 110

PÍSEŇ STARÉHO ŽOLODNÉŘE.
Posledním jsem již žoldnéřem, posledním nástrojem hrozné moci. Ve dne jdu vraždit a plížím se v noci, úkladně číhám za keřem. Srdce mám smutné však, těžké a ryzí. Vzpomínám na domov, na svůj lid. O proud mé krve jak dělí se cizí, na své již půdě chtěl pánem bych být. Při záři ohňů v táboře nad puklé oštěpy noc se snáší. Vzpomínám ve vzdorné pokoře: pálí mi knihy Koniáši, děti mi pustnou a scizena žena. Zbabělý kdos a kdos uplacen. Pořádek učiním. Duše mi sténá, v troskách můj domov, řád rozvrácen. Vyrost jsem žoldnéřských ve službách, poslední štvanec zotročený. Poznáš mne po víře, po tužbách, národ mnou musí být vykoupený. Otroctví vnuklo mi žár a sílu. Burcovat všude, hřmít, řadit k dílu! Poslední žoldnéř, zchátralý šat. Z tábora verbířů vracím se domů. 111 Potácím se a mám po duších hlad, po zemi své a po vůni stromů, po modrém kouři otčiny svojí, v očekávání jež tiše stojí, dívá se na mne a kývá k tomu. Neomítnutá již vítá mne zeď: Bratře můj, a co teď? Novým já stal jsem se člověkem. Bolest mi v krvavé vyhnala růže. Poznal jsem cenu svou a čím jsem, k žití že třeba celého muže. Pro sebe zbuduji do věků zákony vlastního bytí: třeba je svobodně člověku spravedlivému žíti. 112

JEDEN Z MN0ŽSTVÍ.
Jedním jsem z těch, kdož budoucnost silou měří, jedním jsem ztajeným pupencem na předjarním keři. Slunce se rozhodlo na mou sváhnout stranu. Dubnové větry teplé a deště před rozkvětem míz, rozkoš mne rodí ještě. Zítra květ v květů tisíci chumlem růžových hvězdic vzplanu, budu keř mluvící, hořící. Dávno již nejsem osamělý chodec, jenž urazil pochod k výšinám smělý krajinou prostou lidských ubohých stop. Nechal jsem smíru protiv neskonalých: Bohatých plantáží nechal jsem za sebou řeky zlaté, mísy hostin nechal jsem vrchovaté, pokorné bídy vysedlý důlek slehlý v hrob, nechal jsem zhýřilé hýřit, pít bídné trpkostí kalich, nechal jsem lákat krásy a děsit hrůzy těla, do kterých vklety bolesti, plameny vášní, v nichž dravě žhne na kov a bělá žeravíc po štěstí. Nejsem jen manžel již, otec, jenž rozdílí lásku, když s milými ke krbu sed’, zátiším zkolébán denní shody, v krotkých všednostech 113 světlem zdí, zahrady zelení opilý, řádem, jejž domácí skřítek si spřed’ ze štěstí, žalu i z darů i škody, nejsem manžel a otec již pouhý, zvykem denní jenž touhy ženskou, měkkou zchlácholen rukou, krocen v svých mužných drsnostech myslí jen na štěstí krbu v obměnách stech, jako když drobní motýli v květinách křídly tlukou, jako když červnové růže voní, jako když jest večer letní pohody plný hvězd a van se za vanem honí. Dávno též nejsem jen dělník, jenž táhne brázdu svou, spokojen, šťastný zdar práci že zkvet. A že mu v zlato se změní, nač sáhne v požehnání a v potěchu dní. Zapomenuv své radosti drobné i pýchy, na větší myslím boží dar. Ne již sám jíti, spokojen, tichý, ale jít v řadách společných, v obranných vlnách i útočných, třeba vzadu a poslední. 114 Ba je mi tak, jak bych českých všech rodin tajemná pouta vlek s sebou, v nich vkletý žil, ve mně jak všech jich dobrých hodin osudný vtělen byl díl a jak by na všech nás zmužilosti, vášnivé, mladé odvaze spočíval zítřek, nové na milosti spojených našich sil. 115

A TKLY SE MNE...
A tkly se mne to ruce něčí a hovor něčí jak by vzdych’. Duchovou mocí, mrtvých řečí mluvily věci, večer tich’. To ruce mrtvých po mne sáhly a „bratře“ ševelit jsem slech’, a jak by květinami vláhly, mateřídouškou na hrobech, rozdněním prvním, zlatem světla, tou prstí čerstvou syceny tak voněly, jak zem by kvetla, myšlenkou živou vzklíčeny. Slyš, v dotknutí tom nenadálém varují, žijí, nedřímou: Chceš spokojit se, bratře, s málem? Což neplatil jsi krví mou? 116

DUCH JIŽ VZBUZEN ČEKÁ NA
VZKŘÍŠENÍ.
Svět je mrtvý ještě jako hrob. Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení. Ještě nevítězí, ještě nevítězí, ještě čeká, čeká pochován, člověkem byl proklán, hrůzou dob. Tichý chvalozpěv, slyš, pravdy hlaholí, křídly k výši bije, vzlétaje nad krví a nad popelem, kovu rezí klesá zpět však, zrazen, přikován. Vleče křídla, vleče křídla, zápolí, o lidstvo se vzpírá, vzpírá, vzpírá. Pravda raněna, však neumírá, – dlouho před činem, – jak smutna je! Ukroutit řetězy z mrzkého kovu, kořist vychvácenou rozmetat, svatokupců stany rozbořit v jediném vzruchu, v jediné vteřině poznání, které ví, – živote, vítězný duchu, tak se vznes pojednou odpoután z rovu rovně do lidských duší a krví jejich srdcí, jež nově buší, nové stvoř člověčenství. 117

MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI
SPOLU...
Muž s ženou na jednom člunu jeli spolu a v moře krve, jež přeplouvali, se dívali dolů. Tam pohřbena včerejší hanba. Však slunce přec znovu vzchází. Mdlý vítězstvím jsem i porážkou mdlý. Já vesla hle, pouštím z rukou, páž moje k boku klesla. Tak ubitý muž. Ty vesluj, člun líně se, bezmocně plazí. Tu žena pozdvihla vesla, s nichž krve proud provázkem crčí, a vzepřela o přídu nohy. Hned člun, jenž na místě trčí, se pohne, se rozhoupává, než dá se za cílem v běh. Tak silné měla paže, tak myslivé, vysoké čelo, zas předhonit rozhodnuta, co muže uvláčelo a na kvetoucí s ním vystoupit zemského štěstí břeh. Muž s hrůzou zře dolů dí k ženě: Tam, zrak můj kam do šíra patří, jsou hřbitovy nezvěstné dětí, synů i dcer a bratří. Toť oběť má za svobodu. Byl na nůž dvou soupeřů boj. Jen zpola věřila žena a s uvolněnou paží jak brázdila vlny, ji myšlenka družného soužití blaží a v shledání po letech vzkřikla své žensky rozhodné: hoj! 118 A na dně člunu mrzkou tu jeho kořist, kov, hlínu jak sčítala si, vše raděj by hodila do bezdna klínu, tak malicherným se vše zdálo, – muž nevydech’ ani hlásku... A takto hlas její zazvučel nad vlnami směle: Já nevím, co přinášíš světu pro slávu dobyvatele, – leč věz, teď pomohu ti zas lidskost dát světu a lásku... 119

VĚŘ, DUŠE KAŽDÁ...
Věř, duše každá! Čeho by se’s bála? Svou víru vryj si v zákonů svých desku. Žulová skála ční pevně slunci, vichru vstříc i blesku. Jen nezraď se a nepokálej vinou v zbabělé někdy, nevěřící chvíli, když z rány kapky krve se ti řinou, mučitel neúprosný vraždit pílí, vše, co je tvé, tvých otců, vnuků, drtí. Věř věrou tou a braň se jí až k smrti. Jí budeš jenom silný, trpělivý. Máš přestrašného sice mučitele, leč mučen, dočkáš se i Spasitele. Hnis dokud z ran ti teče, stále živý, a bolest stále kletbu vyráží ti z rtů, žiješ, žiješ, nezlomen, ni poddán a jako zdvojené je tvoje žití, kdy měl jsi býti svlečen, koupen, prodán, – ač ztýrané tvé srdce nemluvilo, jen hlasitě a na poplach si bilo. Tvá česká víra nedá se již ubit, nedá se podplatit ni získat ani zlámat, ji lidé nemohou ni věky zhubit, je posvěcena hrůzou dávných dramat. 120 Bůh bratrský ji, spravedlivý hýčká jak dítě své, zve k sobě v radu boží, ji milost vlíbá na uvřená víčka. Až do klína jí dary svoje vloží, rozestře nové kraje před ní žírné, stinné, možnosti nezbadané, dálky pohostinné. 121

ZPĚV O HLASECH Z HROBŮ.
Jarní až i vichry se zdvihnou, pod pokornými rádly černá prst rozhrne se a po krvi bude čpít. Zvoláním velikým těch, kdož za nás, pro nás padli, budou nám hlasy ztracených synů z všech končin hřmít. Člověk, mravenec pilný, kusadla vycenil směle: staletí ochoten budovat domnělý božský div, ve chvíli jedné jej zboří s odvahou ničitele, aby zas na nové stavbě budoval trpěliv. Přece se probije v krvi k spravedlnosti boží, k svobodě života. Chceš-Ii té krve, bože, víc, vezmi, je tvá, ať v rukou tvých zhnětena lidství zmnoží, tebou jen zušlechtěna svou pravdu zas může říc’. Hlasy ty z hrobů jsou blízké i ozvěny minulosti, jenom těm naslouchej, srdce, jež k životu volají, po víře v sílu je poznáš a v svojí mohutnosti přehlušují ty skeptické, skuhravé potají. Slyšíš-li, srdce, ty hlasy? Jsou všude, v skutečnu, v zdání, z Evropy celé jdou, slyšíš je ve vůni květů, vod lkání, slyšíš je lesy šumět, v slavičím hrdle plakat, s hrdličkou plachou v křovinách strání zatichlých zalkat je slyšíš jak milenčin zadrhlý do slz smích, černými stíny v slunečných ostrovech tušíš je skákat, v potoka hučení prudkém, v zakvítajících lukách, děvče kde pod křížem stojí, v svěšených, bezradných rukách 122 z barvínku věnec držící, v každé je chalupě cítíš, po komsi prázdnem, mlčící, slyšíš je v krocích vdov, to hřbitovní kaple je křísí, milenek bezútěšných, jež stoupají po stupních k výši kostelů za bílými hřbitovy s dětmi sirotečky, s nichž smuteční šatečky visí. – Dobře-li hlasy ty slyšíš, věz, – pukají okovy. Jediné duchové bratrstvo úžasný ten čas zbylým nám zpívá z hrobů hlas, víka až chvějí se, mrtvolné větrem zadouvá plátno: K životu, k životu! volá sta hlasů, slyš, ó slyš! Budovat, budovat z důvěry, bratrství, krásy, síly, vydat se za otci našimi k zaslíbenému cíli, za zmarů, za bouří dobývat spravedlnosti říš. Otcové připravovali ji v půtce duchů lité, my jsme ji krví stvořili, – vy ji obydlíte... 123 OBSAH
I. Zpěv domova9 Černá prsť13 Les15 Městečko17 Zvětralý, starý v polích stojí dům21 Česká duše24 Země26 Černozemní síla27 Odjezd vojáků29 Vesnice zpívá píseň slunečnou33 Mládí Jana z Husince35 Naše pole39 Loď40 V nebi u dětí43 Na vsi44 Svět je třeba přeorati46 Chatrč civí k modré obloze47 Vesnický hřbitov49 Co zpívaly ženy peří deroucí54 Návrat k lásce55 Hotel v pohoří56 Pokušení58 [125] Sen středověký59 Bursa61 Předměstí65 Čekající Praha70 Zápas Bohů72
II. Předzvěst Zlatého Bábelu79 Píseň z hlubin88 Národ cestou ke svobodě89 A my vždy cítili, že vytrvat je krásné90 Vidění91 Kořeny93 Z hlubokosti95 Vlasti96 Píseň vítězná98 Česká země99 A já jsem chtěl se svou vlastí z mrtvých vstát104 Dvě výzvy105 Volám si bratra106 Česká píseň108 O spravedlnost110 Píseň starého žoldnéře111 Jeden z množství113 A tkly se mne...116 Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení117 Muž s ženou na jednom člunu118 Věř, duše každá...120 Zpěv o hlasech z hrobů122
E: pk; 2004 [126]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich; Grégr, Eduard
(Knihkupectví - nakladatelství Hejda & Tuček - Tiskem Dra Ed. Grégra a syna v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 128

V Údajích o knize aktualizujeme pravopis Grégrova křestního jména na Eduard, jehož Grégr též užíval, s ohledem na přehlednost rejstříků neuvádíme jméno jeho syna Zdislava. V celé sbírce měníme znaky uvozovek »« na dnes obvyklé„“, v básni Dvě výzvy ponecháváme rozlišování mluvčích v dialogu odlišným počtem uvozovek a zatahujeme verše, které byly kvůli nedostatečné šíři tiskové strany rozděleny do dvou řádků. Kromě zřejmých tiskových chyb, které opravujeme a zaznamenáváme v komentáři, text co nejvíce šetříme. Důsledně tedy respektujeme odlišnosti na rovině hláskoslovné: kvantitu samohlásek (např. vypráhlé, vlékla, kajicník, dešť, kůropění, mlynské), kvalitu souhlásek (mrou, otevrou), ostatní hláskové alternace (léčí /= líčí/, vlíkly /= vlekly/) i hláskové výpustky (křů). V oblasti pravopisných jevů zachováváme z dnešního pohledu nenoremní distribuci s- a z- v předponách (např. schladlá, shášel, svadlý, sestárlé; a naopak zkomírá, zkřeky) a předponu z- na místě dnešního vz- (zkvetlá), kolísání v psaní joty a -j- (rozpiatá - napjaté), pravopis i - y (feniklu, osyk), zdvojené -ss- (vssát, vyssála) a přizpůsobení pravopisu zvukové podobě (děcké), kolísání v l-ových participiích, kdy je koncové -l buď otištěno, nahrazeno apostrofem, nebo odpadá bez náhrady (mohl - moh’ - kvet), hranice mezi slovy (oddělené psaní do zlatova), verzály v substantivech obecného či symbolického významu (např. Noc, Lež, Demokracie, Hrůza). Šetříme i variantní psaní velkého a malého písmene ve slově Bůh, abychom nesetřeli možné významové rozdíly a respektujeme pravopis cizích a přejatých slov (rhytmický, perron, athlet, tramwayí, hallucinován; včetně kolísání rassy - raça). Neopravujeme ani odchylky od současného úzu v oblasti slovotvorby, lexika a tvarosloví: respektujeme kompozitní tvar odpůldne, u substantiv pak lokál singuláru na čpelu, bezkoncovkový tvar genitivu plurálu vegetac, akuzativ plurálu o přídu (= příď) a instrumentál plurálu věžmi, peruťmi; tvrdý tvar měkkého adjektiva pohraničných i adjektivum lstný; zájmenné tvary mojich, svojich a všechněm; u verb tvary indikativu, které způsobil například přechod k jiné slovesné třídě či kontrakce: plá, pouzrá, dýše; kontrahovaný tvar chtí, supinové spat ponecháváme. Zachováváme malé písmeno za otazníkem, je-li oslabena jeho ukončovací funkce, a naopak verzálu za dvojtečkou, uvozuje-li samostatnou promluvu. Na sporná místa v interpunkci upozorňujeme v komentáři.