SEN STŘEDOVĚKÝ.

Antonín Sova

SEN STŘEDOVĚKÝ.
Již k arkýřům gotickým kráčím a kolem orloje Jsou na něm žně namalovány z dob míru a pokoje a jakési uspání čiší z něho, to dobře vím, a to mne tak mate, že sotva to slovy vypovím... Zas pod domy úzkými kráčím a podloubími jejich a patricijské zřím domy a krčmy ty v pestrých jich dějích a zdá se mi: jak bych rodičů zbožných a přísných byl syn, odkojen Husovou krví, z rozkoší, vzešlých z ní, z vin. Tu zdá se mi, jak bych kráčel s knihou svou, bakalář, v tu kolej jezovitskou a bledou a vážnou měl tvář a v zdání, jak bourat bych slyšel tajemným tlukem kladiv kdes poslední oltář, kde pod obojí jsem přijímal, si znenáhla zvykal a musil žít s tím, kdo minulost zradiv se modlil již s císařskými, kdo s nimi se zpovídal, do vyhnanství denně se chystal, ó nadlidské naděje sílo, a několik ukrýval knih, jichž dědictví po otcích zbylo... A bakalář, zdá se mi, večerem jdu a sním o všem tom dnes a naslouchám do ztichlé noci, z níž vyje dnů válečných pes, v tu dobu, kdy exulanti se chystají vyjeti z brány, a na koních najatých. Zdánlivé ticho, mír na vše strany, jen v srdci je úzko a temno. Vše zkradeno, prodáno, 59 je vyrabováno zlato a statky, vše rozdáno je rodům, jež nenávidí ten, z něhož jsi zrozen rod, jenž o prvenství se rváti bude již věčně, hrát o národ... To chápu, lkám v srdci a k bráně, jež těžce se otvírá, jdu, loučím se s exulanty, zřím za nimi do šíra a denně tu drahé ty čekám, kde milenku svou mám. A myslím, že posledního dne loučení nepřečkám... 60