PÍSEŇ STARÉHO ŽOLODNÉŘE.

PÍSEŇ STARÉHO ŽOLODNÉŘE.
Posledním jsem již žoldnéřem, posledním nástrojem hrozné moci. Ve dne jdu vraždit a plížím se v noci, úkladně číhám za keřem. Srdce mám smutné však, těžké a ryzí. Vzpomínám na domov, na svůj lid. O proud mé krve jak dělí se cizí, na své již půdě chtěl pánem bych být. Při záři ohňů v táboře nad puklé oštěpy noc se snáší. Vzpomínám ve vzdorné pokoře: pálí mi knihy Koniáši, děti mi pustnou a scizena žena. Zbabělý kdos a kdos uplacen. Pořádek učiním. Duše mi sténá, v troskách můj domov, řád rozvrácen. Vyrost jsem žoldnéřských ve službách, poslední štvanec zotročený. Poznáš mne po víře, po tužbách, národ mnou musí být vykoupený. Otroctví vnuklo mi žár a sílu. Burcovat všude, hřmít, řadit k dílu! Poslední žoldnéř, zchátralý šat. Z tábora verbířů vracím se domů. 111 Potácím se a mám po duších hlad, po zemi své a po vůni stromů, po modrém kouři otčiny svojí, v očekávání jež tiše stojí, dívá se na mne a kývá k tomu. Neomítnutá již vítá mne zeď: Bratře můj, a co teď? Novým já stal jsem se člověkem. Bolest mi v krvavé vyhnala růže. Poznal jsem cenu svou a čím jsem, k žití že třeba celého muže. Pro sebe zbuduji do věků zákony vlastního bytí: třeba je svobodně člověku spravedlivému žíti. 112